dovolte, abych se vyjádřil k probírané novele zákona (č.) 327 o poskytování zdravotních služeb a jejich podmínkách. A chtěl bych to vzít trošičku zeširoka sice, chtěl bych se vyjádřit vůbec ke komercionalizaci zdravotnictví, do kterého tato novela zákona opět zapadá. Zatímco my jsme naivně cinkali klíči na náměstích a slavili konec totality, v režimu ticha a právní jakési nejistoty probíhala devastující privatizace.

Privatizační přesun společného majetku z trestného činu zneužití informací v obchodním styku udělal podnikání, čestné podnikání, ale z národa udělal stádo ovcí, které propaganda držela a bohužel stále drží v nevědomosti. Nechci zde probírat všechny nepravosti, které dovedly náš stát do stavu vysávané kolonie, která přežívá díky extrémnímu zadlužování a dotacím z Evropské unie.

Ve svém projevu bych se chtěl věnovat hlavně cílené a účelové destrukci velmi dobře fungujícího zdravotnictví a jeho přeměně ze solidární zdravotní péče na zdravotní službu, nyní, rovnající se kadeřnictví, pedikúře nebo opravárenství aut. Tento vývoj byl a je systematicky řízený a každá zmínka o alternativním modelu je dehonestována a zesměšňována jako návrat před rok 1989.

Dnes už nejde jen o historii, jde o budoucnost našeho zdravotnictví, jde o to, zda si dokážeme pravdivě přiznat, že účelová destrukce systému zdravotní péče musí skončit a že je třeba provést radikální reformu, a to nejen změnu formy, ale hlavně změnu obsahu.

Asi před měsícem byl zamítnutý Sněmovnou poslanecký návrh zde přítomného ministra Válka a předsedkyně zdravotního výboru Crkvenjaš z ODS o rozdělení zdravotní péče na dva typy, na moderní podle posledních poznatků takzvanou nadstandard, který měl být za příplatek pro ty, co na to mají, a druhá nejlevnější péče pro nízkopříjmové, co na nejmodernější léčbu nebudou mít takzvaný standard. Podle novely tohoto zákonu se vlastně bude jednat o ne standard, ale minimální standard.

Nyní tu máme druhý sofistikovanější pokus o totéž, ale v opačném gardu, tak jak to bylo v tom zákoně 48, teď v té 372. Nyní nejde o zavedení nadstandardů, ale o pokus zavedení minimálních standardů. Není pochyb, že jejich zatím dobrovolné zavedení bude poskytovatelům nejprve zvýhodňováno zdravotními pojišťovnami a následně budou minimální standardy legalizovány jako jediné hrazené ze solidárního zdravotního pojištění. Jde, jak už jsem řekl, o projednávaný vládní návrh novely zákona, novely vládní, ten předchozí pokus to byl poslanecký, jenom pozměňovací návrh, v tom zákoně 48. Jde vlastně jako o další kolečko salámové metody, jak privatizovat a komercionalizovat zdravotnictví.

V § 98, abych to vysvětlil, proč to říkám, v § 98 této novely byl zrušen důležitý bod b, který poslechněme si, co znamenal. Původně ukládal povinnost stanovení takzvaných minimálních standardů zdravotní péče. Tento bod, pokud se zdržel, nebo který byl zrušen ve skutečnosti znamená, že o určení a sledování těchto minimálních standardů, bude zbavena vlastně vláda a bude to určovat nikým neplacený a nevolený nebo nikým nevolený úředník zdravotní pojišťovny, ale hlavně díky nevolený privátní subjekt, který bude mít za úkol takzvaně kontrolovat kvalitu zdravotní péče.

Za toto rozdělení tudíž neponese odpovědnost vláda, ale zase nikým nevolený státní úředník pojišťovny a orgán kvality zdravotní péče bez politické odpovědnosti. Kdo vypracuje a bude neustále aktualizovat s vývojem medicíny, uvede minimální standardy? To je moje otázka na pana ministra. Mě by to zajímalo, jakým způsobem je tady tato otázka řešena, protože v současné době při obrovské progresi medicíny, která se postupně dostává do stavu takzvané personalizované medicíny.

Dneska už je dokonce v dalším stupni hyperpersonalizované medicíny, kdy prostě poslední vědecké jakési práce nám říkají, že vlastně ten původní náš názor, v kterém jsme byli všichni vyučeni my jako medici, že dědíme po rodičích část DNA od otce, část od matky, tak dneska už to dávno neplatí. Dneska bylo zjištěno, že prakticky dvě buňky v jednom orgánu nemají stejný genom, nemají stejný obsah DNA, čili na základě tady tohoto, těchto poznatků vědeckých, technologie medicínské došly tak daleko, že jsou schopny léčit nemoci tím, že pomocí biotechnologických médií a jakýchsi metod, která se nazývá krips nebo crips psáno, jsou schopni specialisté vytnout chybný gen z DNA, implantovat prostě ten správný a takhle lidi léčit.

V současné době tato metoda stojí spoustu peněz, jsou to statisíce až miliony korun. A jde právě o to, rozdělit medicínu prostě na to a takovým způsobem legislativně určit, aby prostě existovala skupina lidí, kteří si budou schopni tady tyto superspecializované služby zaplatit, protože bohužel nikde na světě neexistuje systém, který by byl ochoten dát tolik peněz do zdravotnictví, aby mohl tady tuto superspecializovanou péči zaplatit pro všechny občany své země, proto je potřeba to zdravotnictví rozdělit na ty, co na to mají, tak ti budou léčeni tou nejmodernější, nejkvalitnější a nejúspěšnější léčbou, kterou si ovšem zaplatí a potom budou existovat takzvané minimální standardy, to znamená, to bude takzvaná jak my tomu říkáme, obsolentní léčba, to znamená, to bude léčba, která nebude ta nejúčinnější a bude jenom jako, bude mít víceméně z dnešního pohledu té hyperpersonalizované medicíny vlastně úkol placeba.

Dál bych chtěl zmínit prováděcí předpis pod bodem E7(S7?), který praví o tom, jak a kdo si může zažádat o certifikát, aby mohl tady tyto jednak kontroly poskytování zdravotní péče a jednak kdo bude povinen přiložit k žádosti o tento certifikát, bude muset přiložit seznam těch minimálních standardů, které bude muset sám vypracovat. To znamená i minimální hodnotící standardy kvality a bezpečí pro jednotlivé formy zdravotní péče se dneska vztahují i na zdravotní službu, a ne na zdravotní službu.

Ty původní minimální standardy se vztahovaly jenom k vyjmenovaným, v prováděcím předpisu, vyjmenovaným typům nebo způsobům zdravotní péče, a sice jednalo se vlastně o kvalitu ve smyslu pádu z postele pacientů nebo uskladnění nebezpečných léků, jako je kalium, chlorid a tak dál, tak dneska tento prováděcí předpis už není vypracován a prakticky ta novela o něm nehovoří, a navíc je zde ten bod b, tady v tom odst. 7 stanovení těch minimálních hodnotících standardů pro jednotlivé formy zdravotní péče, a v tom bodu b, který je zrušený, byla původně povinnost zveřejnit způsob jejich tvorby a sledování, a to nyní nebudeme muset. To znamená, ten privátní kontrolor nebo člověk nebo skupina nebo já, firma, která bude dělat takzvané kontroly, a to dneska se bude vztahovat nejen na tu interní kontrolu, která je ze zákona už dnes povinná, ale budou to takzvané i externí kontroly a tyto externí kontroly budou prakticky muset mít stanoveny svůj seznam minimálních standardních zdravotních služeb, podle kterých budou hodnotit ten výkon toho kterého zařízení, a to zařízení bude od nich dostávat jakýsi certifikát, který bude určovat, že jsou na úrovni medicínské a já osobně si myslím, že to je jako první kolečko a další bude následovat, že prakticky jenom tyto minimální standardy a tyto zařízení, který obdrží ten standard kvality a bezpečí zdravotní péče, budou hrazeny ze zdravotních pojištění nebo budou zpočátku bonifikovány a postupně budou převedeny do té polohy, kdy budou jediné hrazené.

Dál bych se chtěl zmínit o § 99, kdy v bodě 3 ty hodnotící standardy kvality, bezpečí a pravidla procesu hodnocení kvality a bezpečí (nesrozumitelné) zdravotní péče budou hodnoceny v rozsahu, pozor § 98 odst. 3. To znamená, ten § 98 odst. 3 vlastně zahrnuje veškerou zdravotní péči a všechno, co se kolem pacienta děje, podle definice v té, jak je uvedený... zdravotní péče na začátku celého toho zákonu 372 včetně i těch pohotovostních služeb.

Chtěl bych se v této souvislosti zmínit o jednom ze základních bodů programu WHO Zdraví pro všechny, což je rovnost, equita, spravedlnost. V pojetí WHO to znamená rovný přístup k léčbě, aplikace všech potřebných medicínských postupů pro pacienty všech sociálních skupin, bez ohledu na platební schopnost nebo sociální postavení. Přičemž podle WHO mohou existovat pouze přípustné rozdíly v poskytování vyššího luxusu při hospitalizaci, doplňkové a zvláštní služby, jako je estetická medicína nesloužící kurativě, použití alternativních léků a vyšší míra svobodné volby lékaře nebo zdravotnického zařízení.

Lex artis - zákon umění, v ablativu lege artis - je právní termín, o který se opírá zdravotnictví jako o zákon, který se vztahuje k jednání zdravotnických pracovníků v rámci jejich profesní činnosti. Zahrnuje nejen lékaře, ale i další zdravotnické profese v rámci poskytování zdravotních služeb. To znamená, lege artis není pouze souhrnem předpisů a pravidel, ale je také ovlivněn etickými principy, morálními zásadami, které jsou nedílnou součástí zdravotnické profese. Jeho dodržování je tedy nejen právní povinností, ale také morálním - opakuji morálním - závazkem.

SPD je zásadně proti dělení zdravotní péče na lepší, kterou si bude moci zaplatit stále méně obyvatel, včetně střední třídy, která si to zatím neuvědomuje a neustále mně v argumentech v besedách povídá, že oni jsou schopni si zaplatit tu lepší péči, tak proč jsme proti tomu? Bohužel si žádný z nich neuvědomuje, že jestliže se podaří tato služba zkomercializovat, tak dojde k tomu, tak, jako ve všech lidských oborech, že ta komerce přinutí neustálé zvedání cen.

Tak když si to vezmeme dokola kolem... Já vám řeknu třeba jedno číslo, nebudu tady jmenovat, mohl bych jmenovat spoustu čísel. Ve Spojených státech, které mají víceméně privátní zdravotnictví, stojí zavedení kardiostentu u infarktu zhruba 400 000 dolarů, přičemž je tam minimální 10procentní spoluúčast. Kolik z vás nebo kolik z nás by si mohlo dovolit takovou sumu zaplatit, když dostanete infarkt? Jak to asi dopadne? Dopadne to špatně, protože se podstatně zhorší kardiologické služby.

Tak, jako se dneska dostáváme v Evropě - a nejen v Evropě, já si myslím, že se dostáváme i v celosvětovém měřítku - na velmi dobrou úroveň kardiologických služeb, tak bohužel ale pokud se nastaví tady tyto principy, které jsou uvedeny zde, dopadne to tak, že ti, kteří na to budou mít, si doplatí těch 40 000 dolarů za stent do srdce - těch bude čím dál tím menší procento - a ti ostatní budou umírat dál tak, jako to bylo kdysi. Když člověk dostal infarkt, tak ho zavezli na jednotku intenzivní péče, nasadili mu nějaká antikoagulancia, dali mu kyslík, eventuálně ho zaintubovali a čekali, jestli umře, nebo neumře. Bohužel do této situace se taky můžeme dostat. Nechci strašit nebo být konspirátorem, ale tady tento princip, který je tu zaváděn, k tomu postupně povede.

Chtěl bych zdůraznit, že vím, o čem mluvím. Nemluvím jenom tak, že bych si to vymýšlel, ale chtěl bych vás upozornit jenom na to, co se děje třeba ve stomatologii. Stomatologie byla uvedena jako pilotní projekt privatizace zdravotnictví v devadesátých letech. ODS se domluvili s prezidentem Pekárkem, tehdejším ministrem financí, že zprivatizují zdravotnictví a použijí stomatologii jako pilotní projekt. Tenkrát bylo 90 procent všech výkonů ve stomatologii hrazeno ze zdravotního pojištění. Dneska jsem si to vyhledal, je to 22 procent výkonu ve stomatologii. Zbytek musí hradit pacient.

Já do toho trošku vidím, protože moje manželka i dcera jsou zubařky, takže znám přesně ta čísla. Mohl bych vám tady jmenovat co, jaký, který ten výkon je hrazený, v jakém objemu. Dokonce bych mohl jmenovat i ty jednotlivé marže, kolik mají na jednom zubu. Já vám řeknu, že třeba moje dcera je jako stomatochirurg, který dělá zubní implantáty, a oni si tam počítají nějakých 32 000 za jeden zub. Říkala mně, že jsou nejlevnější vůbec z celé Ostravy. Takže, co mám informace z Prahy, tak prý jsou tady podstatně, možná i řádově, vyšší ty sumy.

Takže stejný způsob, pokud budeme pokračovat v tom, co zavádí tady ta vláda ODS, TOP 09, prostě Fialova vláda, tak stejným způsobem dopadnou všechny ostatní medicínské obory v České republice, jako dopadla stomatologie, jako dopadlo lékové hospodářství. To znamená poskytování léků, protože to je druhý příklad, kdy se vlastně už primárně nebo privátně parciálně zavedla privatizace. To znamená, všecky ty doplatky, které lidi dneska hradí - dneska je to 14 procent spoluúčasti, a když to vezmeme dokola kolem, tak těch 14 % spoluúčasti vlastně jsou peníze, které musí lidé hradit za léky.

Kdo si myslíte, že je největším, nebo spotřebuje nejvíc peněz, nebo kdo má největší nároky, nebo potřebuje nejvíc léků? Jsou to senioři, jsou to důchodci, jsou to ti, kteří mají nejnižší příjmy nebo jedny z nejnižších příjmů. Jsou to ti ohrožení, protože ti spotřebují zhruba 68 procent veškerých financí, které se dostanou do zdravotnictví. Jestliže tady tito lidé mají už dneska 14procentní spoluúčast a bude to pokračovat dál - a při dnešní drahotě, například nájmu - tak je to prakticky neúnosné. Pokud to bude tak pokračovat dál, tak to opravdu nedopadne u nás dobře. Nejen se zdravotnictvím.

Další problém, který mám tady s tímto zákonem, je § 77a, což je Národní registr hrazených zdravotních služeb. V čl. 4 do Národního registru hrazených služeb rovněž předávají poskytovatelé údaje, kteří provedli laboratorní vyšetření, a tuto zdravotní službu vykázali zdravotní pojišťovně, a to: Za a) výsledky odborných laboratorních, hematologických, biochemických a mikrobiologických vyšetření. To tam bylo původně. Podle novely bude muset zavádět molekulárně biologické, molekulárně patologické, multinomické, imunologické, histopatologické, cytologické vyšetření, v bodě a). V bodě b) údaje o provedených odborných laboratorních, genetických, cytogenetických a multinomických vyšetřeních zahrnujících data zárodečného genomu.

K tomuto odstavci se chci vyjádřit možná trošičku expresivněji, protože tady tyto údaje, nejcitlivější údaje o našem bytí a žití, o našich rodinách, o naší anamnéze a o budoucnosti našich mladých, budou vlastně předávány do nějakého národního zdravotního institutu, do kterého budou mít přístup úředníci ministerstva - nevím, kdo je bude kontrolovat nebo jakým způsobem, jaký je tam právní předpis, ale budou tam prostě tito lidé mít přístup - kteří budou mít možnost tyto údaje, včetně genomu, rozesílat třeba nebo prodávat po celém světě farmaceutickým firmám, které si budou dělat pokusy a tak dál naprosto zadarmo. Já absolutně tady s tímto nesouhlasím z tohoto důvodu. Druhý důvod je ten, že toto je úplně pregnantní příklad porušení lékařského tajemství, zásadní problém.

Potom je to § 41. Pacient - v prvním bodě - je povinen při poskytování zdravotních služeb uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění, kterému byly poskytnuty s jeho souhlasem - ale teď pozor, je tam dodáno - nebo kterému byly poskytnuty na základě § 48 odst. 3 i bez jeho souhlasu. A ten § 48 říká: jde-li o pacienta, kterému je třeba poskytnout neodkladnou péči, to znamená, jde-li o porod, jde o zdravotní služby poskytnuté z hlediska ochrany veřejného zdraví, dále jde o krizové situace nebo výkon ochranného léčení nařízeného soudem nebo jiný právní předpis, který stanoví jinak. To znamená, že výkony zdravotní, které si vyžádají úředníci nebo nějaké orgány státní správy, bude muset pacient hradit sám, i když si je nebude vyžadovat, anebo když bude v bezvědomí nebo když bude v tísnivé situaci jako třeba před porodem a tak dál.

§ 45 udává, že kraje jsou zbaveny poskytování nebo zřizování pohotovostních služeb. Já jsem uvažoval o tom, proč to tak je dělané, proč chtějí zbavit kraje zřizování pohotovostních služeb, když úředníci na kraji, tedy zdravotní odbory znají naprosto přesně problematiku jednotlivých okresů a poskytování pohotovostních služeb ve svém kraji, proč je přenášena tato povinnost na zdravotní pojišťovny. Já jsem se tenkrát domníval, když jsem to slyšel poprvé, že zdravotní pojišťovny prakticky nemají možnost jakýmkoliv způsobem vědět, kde, co, jak, kde je potřeba jakási pohotovostní služba.

Nicméně mně došlo, že vlastně kraje nemají tu žádný nástroj, jak ovlivnit lékaře, to znamená poskytovatele, aby se zařadili do poskytování zdravotních služeb, do těch pohotovostí, kdežto zdravotní pojišťovna má ten nástroj. Zdravotní pojišťovna pomocí buď bonusu, a já si myslím, že postupně to přejde v malusy, jim prostě nařídí: Chceš smlouvu? Chceš platit? My ti zaplatíme víc, když budeš sloužit jako pohotovosti. Anebo ti nezaplatíme nic nebo míň nebo s tebou zrušíme smlouvu a tak dál. Takže proto byla převedena tady tato povinnost z krajů na zdravotní pojišťovny.

A zase se dostáváme ke stejnému problému. Proč je to tak uděláno? Uděláno je to z jednoho prostého důvodu. Protože to, aby určil někdo, že ten a ten lékař má povinnost ze zákona sloužit pohotovostní služby, by muselo být v tom zákonu jednoznačně vyjmenováno. Ale bohužel, jestliže je to převedeno na zdravotní pojišťovny, to znamená na lidi, kteří nebyli zvoleni, kteří nemají žádnou politickou odpovědnost, tak tito lidé budou určovat, kolik komu zaplatí, jestli budou, nebo nebudou sloužit pohotovostní služby. To je ta svoboda lékařů a svoboda podnikání.

V § 51 je porušení mlčenlivosti v souvislosti se zdravotními službami. Jde o to, že sdílení údajů o zdravotním stavu pacienta zdravotními pracovníky se dostávají v tom systému sociálně zdravotních služeb k rukám nebo k dispozici nezdravotníkům. To znamená, nezdravotníci budou mít přístup k těm nejcitlivějším údajům každého z nás, kteří se dostaneme do soukolí zdravotně sociálních služeb.

Další problém - rušení lékařského tajemství.

Vzhledem tady k těmto několika věcem, protože těch věcí by se tam dalo najít víc, jsem se rozhodl, že navrhnu vrácení této novely do druhého čtení ke kompletnímu přepracování.

Děkuji za pozornost.