„Sahají nám na svobodu!“. Jenže historie je potvora. A ta říká něco úplně jiného.
Ty samé politické proudy, které dnes hystericky křičí, že změna financování ČT je konec demokracie, totiž ještě nedávno samy navrhovaly.
V roce 2009 to nebyla žádná fantazie – byly to oficiální politické návrhy ODS a Zelených. A ano, Zelení jsou dnes v parlamentu zastoupeni v klubu Pirátů.
Takže než se začne znovu mávat prapory a mlátit do bubnů, je dobré si připomenout, že to, co je dnes líčeno jako „útok na demokracii“, bylo ještě nedávno politickou debatou.
Proč lidé říkají, že je Česká televize jednostranná.
Když lidé říkají, že je Česká televize jednostranná, nemyslí tím, že by tam visel plakát „volte tuhle stranu“. Myslí tím něco horšího: že jim veřejnoprávní televize systematicky podsouvá, jaký názor je správný – a kdo se odchýlí, je podezřelý, zaostalý nebo rovnou nebezpečný.
A běžný divák to vidí dnes a denně:
Pořád ti samí mluvčí, pořád stejný svět.
V debatách se střídají pořád ti samí „odborníci“. Stejné názory, stejný slovník, stejný pohled na svět. Jiný hlas se objeví jen proto, aby vypadal jako křupan z Marsu.
Jeden názor je normální, druhý divný.
Jeden host je „expert“, druhý „kontroverzní“. Jeden mluví klidně, druhý je tlačen do kouta. Divák hned ví, kdo je „rozumný“ a kdo „problém“.
Demonstranti podle klíče: naši a ti druzí.
Jedni jsou „občanská společnost“, druzí „dezinformátoři“. Přitom jsou to v obou případech obyčejní lidé v ulicích. Rozdíl je jen v tom, co si myslí.
Svět je vysvětlován jedním směrem.
Zahraniční politika, války, EU – slyšíš skoro výhradně jednu interpretaci. Jiný pohled se objeví jen jako „pozor, nebezpečný názor“.
Některá témata jsou svatá kráva.
Klima, EU, diverzita – nedotknutelné pilíře. Kdo zpochybní směr, je okamžitě podezřelý. Dopady na běžný život lidí? Ty přijdou na řadu až poslední.
Obyčejný člověk je objekt k převýchově.
Lidé s jiným názorem nejsou partneři do debaty. Jsou „fenomén“, který je třeba „vysvětlit“, „rozebrat“, „pochopit“.
Jazyk už říká, co je správně.
„Pokrokový“, „moderní“, „evropský“ – to je dobro.
„Kritický“, „skeptický“, „konzervativní“ – to už zavání průšvihem.
Praha je norma, zbytek je zvláštnost.
Svět kaváren a center měst je standard. Venkov a malá města jsou líčeny jako problémové oblasti, které „něco nechápou“.
Kritika přichází, až když je průšvih.
Nejprve se roky něco oslavuje. Teprve když lidé začnou být naštvaní, objeví se pochybnosti – opatrně, potichu.
Divák má pocit, že je poučován, ne informován.
Nikdo ti neřekne „mysli si tohle“. Ale z tónu, otázek i výběru hostů to cítíš: takhle je správné vidět svět.
A právě proto lidé říkají, že je Česká televize jednostranná.
Ne proto, že by sloužila jedné straně.
Ale proto, že dlouhodobě vychovává diváky k jednomu jedinému hodnotovému směru – a každého, kdo z něj vybočí, ukazuje jako problém.
To je na veřejnoprávní médium sakra málo.!?!?
Co navrhovala ODS už v roce 2009
V roce 2009 se vedla úplně stejná debata jako dnes:
Kdo má platit Českou televizi a Český rozhlas?
Mají to být lidé přes poplatky? Nebo stát? Nebo někdo jiný?
ODS tehdy přišla s návrhem:
- zrušit koncesionářské poplatky úplně.
Lidé by přestali platit měsíční výpalné za to, že mají televizi.
Financování by přešlo přímo ze státního rozpočtu – tedy z daní.
Tenhle model znamenal:
- média veřejné služby by dostávala peníze jako školy nebo nemocnice,
- vznikla by Rada veřejné služby, která by rozdělovala prostředky,
- peníze by mohly dostávat i soukromé televize, pokud by dělaly veřejně prospěšný obsah,
- uvažovalo se i o privatizaci ČTK.
Cílem bylo zjednodušit systém a zbavit lidi otravného poplatku.
Zelení – kteří jsou dnes v klubu Pirátů – šli jinou cestou:
Nechtěli víc reklamy v ČT, ale ani plnou závislost na státu.
Navrhovali, aby:
- komerční televize a rádia povinně přispívaly na veřejnou službu,
- financování se propojilo s mediálním trhem, ne s domácnostmi.
Inspiraci brali z Nizozemska nebo Finska.
Proč má financování ze státního rozpočtu své výhody
Lidé neplatí jen proto, že mají televizi.
Odpadne drahé a otravné vymáhání poplatků.
Systém odpovídá digitální době – obsah sledujeme na mobilu, počítači, tabletu.
Daně mohou být spravedlivější než rovná platba pro každého.
A není to žádná exotika.
V EU už zhruba 17 z 27 zemí financuje veřejnoprávní média z rozpočtu nebo daní.
Patří sem Belgie, Nizozemsko, Švédsko, Dánsko, Finsko, Španělsko, Slovensko, Francie, atd...
Poplatky má už jen asi 10 států.
Takže až příště někdo začne řvát, že změna systému je konec svobody, připomeňme mu jednu prostou věc:
To, co je dnes líčeno jako útok na demokracii, navrhovaly ještě nedávno ty samé politické proudy.
Nejde o konec svobody.
Televize i rozhlas mají sloužit všem, nebo jen jednomu správnému světonázoru. Tečka!
