První pokus? 83 hlasů – nestačilo.

Druhý? 75 – ještě horší.

Třetí? 67 – regulérní sešup.

Čtvrtý? 73 – kosmetické zlepšení po "heroickém úsilí", ale pořád daleko od reality a blíže "předsmrtné křeči".

To už není smůla. Kolikrát ještě chce STAN narážet hlavou do zdi, než mu dojde, že problém není ve zdi?

Opozice má 92 poslanců. Tak proč to nevychází? Kde se ty hlasy ztrácí? Opravdu za to může  jen „zlá koalice", jak naznačuje Rakušan? Nebo je prostě nevolitelný i pro ty, kteří by ho teoreticky volit měli?

Jeho obhajoba působí skoro až komicky. Tvrdí, že jde o principy.

Opravdu? Kde byly ty principy, když se řešilo zastoupení SPD v minulém období?

A teď najednou moralizování? To má být vážně bráno jako argument?

Realita je mnohem jednodušší – a nepříjemnější. V parlamentu nevyhrává ten, kdo nejvíc křičí do kamer. Vyhrává ten, kdo umí jednat. A to je přesně to, co Rakušan dlouhodobě nezvládá.

Kolik poslanců asi chce dát hlas někomu, kdo je tak konfliktní. A pak je tu to, o čem se sice mluví méně nahlas, ale o to víc v kuloárech: Dozimetr. Stín, který prostě nezmizel.

Může se od něj distancovat, jak chce, ale politika není soudní síň. Tady rozhoduje reputace. A tu Rakušan s Dozimetrem ztratil. Tečka.

Takže co teď? Další pokus? Pátý? Šestý? Fakt si někdo myslí, že se to najednou zlomí? Na základě čeho? Zázraku?

Mezitím tu leží mnohem racionálnější varianta – Věra Kovářová. Už tu funkci vykonávala, má respekt napříč spektrem a není toxická.

Dokonce i Andrej Babiš ji zmínil jako přijatelnou. Tak proč se pořád tlačí kandidát, který očividně neprojde? Tohle už není o vytrvalosti. To je tvrdohlavost na hraně politické sebevraždy.

Je to také vizitka hnutí STAN – třetí nejsilnější ve sněmovně, které je neschopné prosadit vlastního člověka.

Jak je to vůbec možné?

Politika je umění možného.

A Rakušanovo zvolení možné zjevně není!