tak je to tady. Vládní většina dnes plánuje protlačit ten státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun. Já připomenu ještě jednou, že podle Národní rozpočtové rady je to rozpočet, který je v rozporu se zákonem, protože porušuje ten zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Kromě toho je ten rozpočet velice neférový a také se úplně míjí dokonce s vlastními prioritami, které si vláda stanovila. Ale za mě je nejhorší to, že ani přes ten rekordní deficit ten rozpočet vlastně neřeší ty nejpalčivější problémy, které tady trápí lidi v naší zemi, jako je třeba bydlení, jako je třeba nedostatečná podpora rodin, anebo jako je třeba obava lidí o jejich bezpečnost, protože tenhle rozpočet, to bohužel není žádný plán, jak zvládnout krize. To je prostě taková účtenka bez jakékoliv strategie a taky bez očekávatelných výsledků pro občany.
Já myslím, že ten, jak říkají Angličani, elephant in the room, slon v obýváku, který tady před námi stojí, je ten rozpočet na obranu, protože my dnes žijeme v době, kdy se skutečně dramaticky mění bezpečnostní situace v Evropě. Vidíme tady válku, kterou máme za humny, tedy tu ruskou invazi na Ukrajinu, vidíme tady rostoucí kybernetické hrozby, jejichž rizika budou samozřejmě dále narůstat i s ohledem na to, co se děje na Blízkém východě, a vidíme tady tlak na obranné kapacity států NATO. A přesto ten rozpočet nepřináší dostatečné investice do moderní obrany a technologické bezpečnosti státu.
A mě opravdu zaráží v momentě, kdy tedy pan ministr obrany vystoupí před velitelským sborem se sdělením, ten rozpočet nijak neohrozí modernizační programy naší armády. Akorát, že nám sem vláda poslala s podpisem ministra obrany kapitolní sešit, ve kterém se píše pravý opak. Tam je naopak výslovně napsáno, že bohužel dojde k tomu, že nebudeme schopni splnit ty capability target, to znamená, nedojde k té výstavbě schopností ani podle těch cílů z roku 2025, ale ani podle cílů z roku 2021, což byly cíle, které se přijímaly ještě za vlády Andreje Babiše.
To znamená, a píše se to i v tom kapitolním sešitě, že ve skutečnosti za to nakonec zaplatíme mnohem víc, protože prostě to bude znamenat nárůst vnitřního dluhu naší armády a v konečném důsledku ještě další prodražení, protože ta bezpečnost se prostě nedá odmlčet v tabulkách. Tu buď bereme vážně, anebo prostě riskujeme. A riskujeme i životy našich občanů. Prostě ta realita nás jednoho dne doběhne.
Další problém, který v tom rozpočtu je, je samozřejmě otázka bydlení. My tady čelíme teď nejenom my, ten problém je mezinárodní, celosvětový, řekl bych, jedné z nejhorších krizí bydlení. Samozřejmě ostatní evropské metropole mají také problémy tady v téhle oblasti, ale tady u nás je ta situace skutečně extrémní, protože my pravidelně se ocitáme na posledních příčkách těch žebříčků dostupnosti bydlení. Takže to není nějaký dojem toho, jo, ti mladí nemakají, ale je to o tom, že skutečně objektivně v mezinárodních srovnáních my tady na tom nejsme dobře. To bydlení pro mladé rodiny a mladé lidi je často nedosažitelné.
To nemluvím ani o tom vlastnickém bydlení, ale začíná být problém i s těmi nájmy, které rostou rychleji než příjmy, a namísto systematického řešení tady tohohle problému na základě dat a konzultací s odborníky, tak vláda ořezává nástroje, které měly pomoci tu situaci řešit. Samozřejmě s argumentem toho, že nejsou peníze, což je velice zajímavé, že na jiné věci peníze jsou. Jsou tady třeba peníze na dotace pro agromamuty, jsou tady třeba peníze na to, abychom tady platili energeticky náročné provozy třeba v chemičkách pana Babiše - z našich daní abychom to dotovali. A jsou tady peníze i na další věci, ale nejsou holt na bydlení. Takže tohle není žádné šetření. Tohle je rezignace na dostupné bydlení.
A ještě, co mě teda zaráží, je skutečnost, že vláda se stále snaží tvářit, že ten rozpočet vlastně není její. Přitom to byla vláda, která si vzala několik měsíců, po které uvrhla naši zemi do rozpočtového provizoria, a to s tím argumentem, že ten rozpočet musí kompletně přepracovat. A teď jsme tady, máme co, 11. března, to znamená tak zhruba tři měsíce poté, kdy to mělo být už schváleno. Dva měsíce a něco žijeme v tom rozpočtovém provizoriu a dozvídáme se od ministryně financí, že to není její rozpočet. Mě to překvapuje. Toto je rozpočet Aleny Schillerové, tohle je rozpočet vlády Andreje Babiše, rozpočet, který i přes obrovský dluh vůbec neřeší problémy naší země. Kromě toho je v rozporu se zákonem.
Vláda v tom rozpočtu jasně říká a ukazuje, co jsou reálně ty priority, protože co se týče hospodářské strategie, tak tam vláda tvrdí, že priorita je vlastně všechno - od Šumavy k Tatrám, možná k Beskydům teďka už, ale že priorita je vlastně úplně všechno. Ale ten rozpočet vždycky ukazuje, jak to reálně je. To znamená - v hospodářské strategii se dočteme i často zcela protichůdné záležitosti - jako třeba, že zároveň se bude ČEZ vykupovat za své vlastní peníze a zároveň, že ČEZ bude investovat do obnovitelných zdrojů, což zcela zjevně dohromady nepůjde udělat, protože ty peníze jsou prostě jenom jedny. Tak stejně tak teď se dozvídáme, že tou prioritou není ani jedno z toho, ale co tou prioritou reálně je? Protože u toho bydlení je to tak, že ty projekty už jsou připravené. Obce to mají nachystané, projekty za nějakých 50, 60 miliard, mají ta stavební povolení a jediné, co jim chybí, je to spolufinancování. A ano, samozřejmě, že to je o tom, že tam budou zapojené nějaké další peníze, ty obce si budou muset půjčit, to je samozřejmé, proto se nechce do rozpočtu dát těch 50 nebo 60 miliard, proto se do toho rozpočtu chce dát jenom ta část na to spolufinancování, protože, velké překvapení, žádná banka vám nepůjčí 100 procent, ani když chcete stavět bydlení, ani když si to stavíte sami na hypotéku, ani když to jdete stavět jako obec. Prostě vám 100 procent nepůjčí, logicky, protože jejich risk assessment to neumožní nikdy.
Jenomže ty obce nemají na účtech volné prostředky k tomu, aby ty stavby spustily bez podpory státu, protože pochopitelně tam jsou jiné běžící projekty. Obce musí opravit školu, postavit novou hasičárnu, opravovat chodníky, stavět kanalizaci a tak dále. Představa, že se na účtech těch obcí skutečně válí volné peníze v řádech přes 10 miliard je prostě iluzorní představa někoho, kdo se kouká na ty tabulky a nerozumí té komunální politice, což je bohužel to neštěstí, že tohle nás tady potkalo s téměř všemi ministry financí v posledních letech. To znamená - stačilo by jenom tam dát ty peníze na spolufinancování pro ty obce a ty projekty, které mají ty obce připravené, tak by mohly během skutečně pár let přinést nové byty, tak jako ty byty už díky vládní podpoře stojí třeba ve Žďáru, ve Zruči, v Kroměříži a tak dále.
A místo toho se tady furt tváříme, že to dostupné bydlení vyřeší ten trh. Tak jako jsme se tvářili tady od roku 1989, vyřeší to trh. A teď jsme ve stavu, kdy teda máme to nejhůř dostupné bydlení široko daleko, jsme asi předposlední na té příčce v dostupnosti bydlení v tom žebříčku, co sestavuje Delloite.
Tak bych tady nadnesl takovou otázku - není už načase si přiznat, že smyslem toho trhu není vyřešit tu dostupnost bydlení, že smyslem toho trhu jsou úplně jiné záležitosti a že možná bychom třeba to měli dělat tak, jako to dělají v těch okolních státech, kde třeba nejsou na těch úplně posledních příčkách dostupnosti bydlení a kde skutečně to vnímají jako nějakou prioritu a řeší to na úrovni třeba státu, regionů a nebo i obcí? Co myslíte? Není už načase se nad tím zamyslet? Protože ten problém, který my tady sledujeme, je ten, že tady sice byty přibývají, jenomže to jsou byty drahé, které jsou kupované často jenom na investici a nejsou to byty pro lidi, kteří by v tom chtěli bydlet. To znamená (že) ta dostupnost pro běžné rodiny se nemění. To znamená, (že) tady došlo k paradoxnímu stavu. Já si vzpomínám, že když já tehdy jsem kandidoval do komunálu v roce 2018 v Praze, tak se říkalo jo, stačí, aby se stavělo 10 000 bytů ročně a ty ceny začnou klesat.
No, tak za Hřiba se tady v Praze začalo stavět téměř 10 000 bytů ročně, 9 700. A co myslíte, klesly ceny? Neklesly ceny. A proč neklesly ceny? Protože zcela zjevně ta pouhá vyšší výstavba není jedinou podmínkou toho, aby ty ceny klesaly. Tak teď už to tedy máme i empiricky potvrzené, tak možná bychom se měli zamyslet nad tím, co s tím teda budeme dělat. A my máme ten konkrétní návrh - máme tady návrh na akcelerační zóny, protože ten zásadní problém v našem stavebnictví ve skutečnosti není ta rychlost toho povolování ve smyslu těch stavebních povolení nebo povolení záměru, protože to se sice nepochybně zrychlit dá, bylo by to strašně fajn, třeba tu byrokracii trošku jako omezit. To bude vyžadovat extrémní spolupráci napříč rezorty, protože ono to není jenom o tom, co se děje na těch stavebních úřadech, ono je to o tom, co vám říkají ti památkáři, ochrana přírody, hasiči, hygiena a tak dále. Ale super, ušetříme pár měsíců. Ale to není to, co vyřeší tu krizi dostupnosti bydlení. To, co vyřeší tu krizi dostupnosti bydlení, je jednak dostatek pozemků pro bydlení, protože to je ve skutečnosti to, proč se podařilo extrémně navýšit možnost nové výstavby v Praze, kde se povolovalo těch 9 700 nových bytů za jeden jediný rok, když tady vládli Piráti.
A za druhé, je nutné investovat i do té státní podpory bydlení tak, aby stavěla města dostupné byty. Stačí se podívat všude okolo, jakým způsobem to řeší země, které mají hlavní města, která vedou ty žebříčky kvality života - třeba Vídeň, ta rozhodně nenechává dostupnost bydlení čistě jen a pouze na trhu. Tam vědí, že se o to musí nějak ten stát přičinit nebo obec nebo region, spolková země a tak dále.
No, a proto my říkáme dvě věci. Peníze, které se musí najít v rozpočtu, a za druhé ty akcelerační zóny. Protože ty akcelerační zóny umožní rychlejší výstavbu tam, kde to dává smysl z hlediska územního plánování, infrastruktury a života obcí, tak aby skutečně vznikaly hezké nové čtvrtě s kompletní vybaveností, ta města krátkých vzdáleností. I to je ten důvod, proč tomu musí stát, region, obec věnovat pozornost. Protože představa, že když to necháte čistě na tom trhu, že vznikne něco, co následně nebudete muset masivně dotovat, je prostě mylná, protože to, co třeba je schopen zařídit ten trh úplně parádně, je ta sídelní kaše, která tady vznikla ve Středočeském kraji okolo Prahy.
Jenomže ouha, to v praxi znamená, že to generuje extrémní požadavky na dopravu, kterou, světe, div se, musíme zase dotovat z veřejných zdrojů. Protože ty silnice pochopitelně se staví za veřejné peníze a ty příměstské vlaky také pochopitelně vyžadujou nějaké dotace, nemluvě o tom, že i ty koleje musí postavit ten stát. Takže pochopitelně v momentě, kdy se tomu nevěnuje ta pozornost, není to priorita ve státním rozpočtu a neumožníme těm obcím stavět ten takzvaný Transit Oriented Development, to znamená tak, aby mohla Praha třeba uvolnit rychle ty nové plochy pro bydlení ještě v rámci toho perimetru vnějšího Pražského okruhu, no, tak ono se to rozleze prostě do okolí, vygeneruje to ty požadavky na tu dopravu úplně zbytečné, které vůbec nemusely existovat, které opět zaplatíme, akorát to zaplatíme jako v delším horizontu, ale o to zaplatíme víc. A to je ten problém.
To znamená, my chceme, aby skutečně obce dostaly ty nástroje, kterými budou moci řešit ten problém, který ve svém katastru mají, a zároveň se zajistí, že ty nové byty budou skutečně určeny pro lidi, kteří v nich reálně budou bydlet a nebude to jen investiční produkt, který my dotujeme z našich daní. Protože logicky v momentě, a tak je nastaven ten aktuální systém rozpočtového určení daní, v momentě, kdy město umožní tu výstavbu, tak to v praxi znamená, že pochopitelně k tomu musí dotáhnout ještě ty chodníky, ty chodníky se musí uklízet, na ty chodníky se musí svítit, občas se tam musí projít nějaký strážník, takže služebnu musíte postavit, musíte pochopitelně dát peníze na jejich platy. Občas tam musí zajet nějaká záchranka, holt to se jako stává, takže stanice záchranky, potom ještě musíte platit samozřejmě teď ty provozní výdaje, musíte postavit kanalizaci, musíte navýšit kapacitu čističky, musíte tam postavit třeba autobusovou zastávku, tramvajovou trať, trolejbusové dráty a tak dále. Což jsou všechno nutné investice, aby to město fungovalo, akorát problém je v tom, že když v těch bytech nikdo nebydlí, tak ta obec nikdy žádné peníze za ty byty nedostane, protože tak je prostě postaven náš RUD.
Takže se jaksi vytrácí i ta motivace, a to je prostě neudržitelné, protože takhle to fungovat nebude, že jbychom ten veřejný prostor dali obecně všanc k tomu, aby sloužil jako k uskladnění peněz, že prostě namísto dostupných bytů budeme podporovat ty zlaté cihly ve veřejném prostoru. To je prostě dlouhodobě neudržitelné, a to bydlení je skutečně velice závažný problém a může se stát, že skutečně na strop, který je definován tím dostupným bydlením, začne narážet i ekonomika naší země. Prostě proto, protože ti lidi nebudou mít kde bydlet v těch městech, kde primárně ten zájem je a která jsou, protože to tak prostě je, motory ekonomiky v naší zemi, stejně jako jsou ta města motory ekonomiky v každé jiné zemi.
No, proto tady máme připraveny k projednání ty naše návrhy tak, aby skutečně se mohlo stavět těch 200 tisíc nových bytů. Paradoxní je, že tahle vláda vlastně přejala ten náš program, to znamená, taky říká, že je potřeba těch 50 tisíc bytů každý rok, tedy za čtyři roky těch 200 tisíc, to je super. Akorát že ignoruje tuhle záležitost v rozpočtu, a stejně tak u toho stavebního zákona naprosto bezchybně (bezpochybně?) míjí ten cíl, který by to mělo splnit, to znamená víc pozemků pro bydlení.
A my jsme všechno potřebné nachystali. Máme to v mašličkách, načtené v systému a stačí prostě jediné, abychom ten pozměňovací návrh na akcelerační zóny projednali ve Sněmovně, přidali ho k tomu, odhlasovali, a stejně tak, abychom dali peníze na bydlení i letos v tom státním rozpočtu, protože to je to, co, to reálně má šanci vyřešit.
A další věc je ten zákon o podpoře bydlení, což je také věc, která se vůbec nepromítla do rozpočtu, protože my jsme připraveni spolupracovat na tom zákoně o podpoře bydlení, který má pomáhat lidem dřív, než se propadnou do té bytové nouze, a my jsme nabízeli tu věcnou spolupráci, ale paní ministryně ji bohužel odmítla. A to je přesně ten problém. Tady ta řešení jsou, jsou postavena na zahraničních best practices, podporuje to odborná veřejnost. Všichni vědí, že to řešit musíme. Každý ekonom vám vysvětlí, že když tohle řešit nebudete, no, tak se vám to dřív nebo později projeví v tom dávkovém systému, stejně to zaplatíte, ale zaplatíte ještě víc, když to řešit nebudete. A přesto tady chybí politická vůle to prosadit.
Na co ale peníze jsou, a toho si nejde nevšimnout, je, že například rozpočet Ministerstva zemědělství nám nabobtnal o 8,4 miliardy korun, což by mohlo být fajn, kdyby ty peníze skutečně sloužily k nějakému rozvoji venkova, kdybychom skutečně viděli, že ty peníze jdou tam, kde jsou potřeba, tam, kde to potřebuje české zemědělství, tam, kde to potřebuje naše krajina, tam, kde to potřebuje náš venkov, to by bylo fajn. Ale když se na to koukáme a hledáme, jestli ty peníze jdou skutečně na ten boj s erozí, na ten boj za zvyšování kvality půdy, na to posílení konkurence v tom potravinářství, tak aby se snížily ty ceny, na to, aby byly dostupné lokální potraviny, no, tak bohužel tohleto tam nevidíme. Protože z toho astronomického navýšení mají zase radost jenom ty velké agroholdingy samozřejmě v čele s Agrofertem.
A tady krásným příkladem je ten znovu vyhlášený program za čtvrt miliardy, kde typická je ta podpora pro ty největší holdingy, ty největší agromamuty. A stojí zase za to, sledovat tu majetkovou propojenost těch subjektů, které se často tváří jako různé firmy, ve výsledku je to celý jeden holding. A my už u toho programového prohlášení jsme varovali, že ve skutečnosti to, co nám tady vláda nakreslila, je taková malá, respektive spíš velká domů pro Agrofert a pro premiéra ve střetu zájmů. A tenhle rozpočet to zjevně potvrzuje.
Další důvod, proč chybějí peníze v tom státním rozpočtu, je, že se bohužel nevymáhají ty neoprávněné dotace a peníze za ty nezákonné zakázky. Já říkám jednoznačně, že stát nesmí rezignovat na vymáhání těch nezákonně vyplacených dotací. Jsou k tomu rozsudky nezávislých soudů, opakovaně to bylo potvrzeno dokonce až u Ústavního soudu. A najednou tady slyšíme dokument se ztratil, času je dost, a přitom času dost není, naopak hrozí prodlení a promlčení. Takže pokud tady existuje rozhodnutí soudu, tak stát prostě musí konat, není jiná možnost, není možné se vymlouvat na to, že to nejde, nebo na cokoliv jiného, hledat nějaké zástupné důvody. Protože obzvlášť v té situaci rekordního schodku a nezákonného rozpočtu, ještě jednou si to připomeňme, není možné nechat ty peníze prostě ležet a zároveň ještě rozhazovat další peníze na dotacích pro pana Babiše. Vždyť to je skandální. Ty peníze na české zemědělství tady jsou, ale musí být zcela zjevně využity úplně jinak, tak, jak to třeba dělají v zahraničí, kde skutečně podporují ty rodinné farmy, a ano, tam se investuje do reálného rozvoje venkova.
Takže abychom se blížili nějak k závěru, paní ministryně Schillerová se tady v debatách o rozpočtu zaklíná tou předchozí vládou, ale ten rozpočet vysílá vlastně jasný signál sám o sobě, protože podle toho, jak je sestavený, vidíme ty skutečné priority vlády. A z toho je zjevné, že za prvé Alena Schillerová kašle stejně jako Andrej Babiš na tu bezpečnost naší země. Vláda tvrdí, že ty výdaje na obranu porostou, realita rozpočtu říká úplně jiný příběh. Po očištění o nesouvisející položky se ke 2 procentům HDP ani nepřibližujeme, takže v tom rozpočtu chybí těch 21 miliard. A ty peníze mají jít na projekty, které odpovídají cílům NATO, na infrastrukturu tak, abychom byli skutečně spolehlivými spojenci. A to, co tady předvádí tahle vláda, je prostě hazard s bezpečností naší země s bezpečností našich občanů.
Takže naše země potřebuje rozpočet, který skutečně bude řešit reálné problémy lidí, zejména dostupnost bydlení. Za další potřebujeme rozpočet, který nebude ignorovat tu realitu tady u nás i ve světě. Za třetí, pane Babiši, přestaňte už se svými extremistickými partnery drancovat náš státní rozpočet a posouvat naši zemi nazpátek. Naše země si zaslouží, abychom konečně vykročili dopředu.
Díky.
