Připomenu, že ten zákon měl původně Českou republiku přizpůsobit evropským pravidlům tak, aby stát mohl třeba lépe reagovat na bezpečnostní hrozby a mimořádné krize. To by samo o sobě dávalo smysl. A ten problém je, že kvůli přílepkům Aleny Schillerové se z toho zákona o rozpočtové odpovědnosti stal zákon o krachu České republiky. To je bez nadsázky to, co vy z toho děláte, protože vláda do toho zákona chce vložit změny, které s odpovědným hospodařením nemají vůbec nic společného. Například chcete upravit výpočet veřejného dluhu tak, aby z něj vypadly některé položky, jako třeba investice do velkých dopravních infrastrukturních projektů nebo náklady na obsluhu státního dluhu. Skutečnost, že tyhlety náklady a dluhy přeřadíte do nějaké jiné kolonky, neznamená, že ty dluhy zmizí. Ty dluhy samozřejmě uvidí zahraniční věřitelé a nám odpovídajícím způsobem klesne ten rating a také se pochopitelně dále navýší úroky, které budeme platit.
To znamená, že touhle hrou na schovávanou dosáhnete jenom snížení kredibility České republiky a v konečném důsledku zvýšení nákladů na obsluhu státního dluhu. Připomenu, že ty náklady na obsluhu státního dluhu už teď jsou přes 100 miliard korun A tím vaším návrhem žádné dluhy nezmizí. Ty tady prostě zůstanou, jenom jako že na nějakém papíře budou vypadat menší, než ve skutečnosti jsou, ale ten účet nakonec budou muset zaplatit naše děti. A tenhle účet budou splácet ještě děti našich dětí, protože stejně problematické je to, že chcete posílit pravomoci vlády na úkor Poslanecké sněmovny, a dát tím bianco šek na úplné rozpočtové Eldorádo. Pokud si kabinet bude moci zvýšit ty výdaje až o 10 procent mimo standardní legislativní proces, pouze s odkazem na nějakou zhoršenou bezpečnostní situaci, což je permanentní stav, ve kterém se teď vlastně nacházíme, tak to je jednoznačně bianco šek, protože u těch 10 procent se bavíme o nějakých 240 miliardách. Takhle. To znamená, že ten dluh začne růst skutečně raketovým tempem.
Takže vláda tady nepřichází s žádným opatřením na zajištění rozpočtové odpovědnosti, ale naopak s návodem, jak tu rozpočtovou odpovědnost obejít, a vytváří tak prostor pro obrovské deficity, klidně v řádu stovek miliard korun za rok, a ještě k tomu chcete oslabit kontrolní roli parlamentu. A tohle opravdu není žádné odpovědné vládnutí. To je prostě rozpočtová neodpovědnost převlečená za technickou novelu.
A bohužel tohle není jediný případ, kdy se snaží vláda oslabit pojistky, které mají chránit veřejný zájem a brání koncentraci moci, protože podobně nebezpečný přístup teď vidíme i u médií veřejné služby, protože to, co tady předvádí pan ministr Klempíř, to není jen otázka mediální legislativy, organizační struktury České televize a Českého rozhlasu nebo způsobu jejich financování, protože to je otázka, která se dotýká samotné podstaty a kvality demokracie v České republice a také otázky férové soutěže politických stran. To je prostě otázka, jestli ta média veřejné služby budou sloužit občanům, nebo jestli budou sloužit momentální vládní většině.
Včera jsme na mediálním výboru viděli něco, co by skutečně mělo znepokojit každého, komu záleží na demokracii a svobodě médií, protože koaliční většina nejenom, že smetla to usnesení, které mělo chránit nezávislost veřejnoprávních médií, ale dokonce se tam vládní většina snažila omezit tu samotnou debatu. Takže místo otevřené diskuse o budoucnosti České televize a Českého rozhlasu jsme sledovali snahu umlčet ty kritické hlasy a odstranit i základní pojistky transparentnosti. A to je přesně ten problém, protože ta veřejnoprávní média mají kontrolovat vládu a nemá to být naopak, tedy, že vláda bude určovat, co ta veřejnoprávní média mohou říkat. Piráti tam přitom nepřicházeli s žádnými extrémními návrhy. My jsme chtěli odbornou pracovní skupinu, nezávislé posouzení podezření kolem volby do Rady České televize a taky odpovědnost za škody způsobené nezákonnými kroky radních. To znamená nic víc než transparentnost, odbornost a férovou debatu. Jenomže místo odpovědí my slyšíme jenom ticho. A místo argumentů my tady jenom vidíme demonstraci síly té vaší hlasovací mašinérie.
Takže já se ptám, kde máte plán, milá vládo, na zachování nezávislosti veřejnoprávních médií? Kde jsou garance, že Česká televize a Český rozhlas nebude pod větším politickým tlakem, než je tomu nyní? Protože je opravdu teď za pět dvanáct a nezávislá média veřejné služby jsou jednou z posledních pojistek demokracie v době, kdy tady sílí tlak oligarchů, dezinformací a mocenských zájmů. A Piráti budou dál dělat všechno pro to, aby tyto instituce zůstaly nezávislé, profesionální a dál sloužily veřejnosti, ne momentální vládní většině. Ten návrh ministra kultury Oty Klempíře, který má nahradit dosavadní zákony o České televizi a Českém rozhlasu, je už v první fázi připomínkového řízení a už tam narazil na velmi vážnou kritiku. A to není jenom politická kritika opozice, nad kterou byste takhle chtěli mávnout rukou. Ty nejvážnější výhrady totiž přišly přímo z odborných míst státní správy a úředníci upozorňují, že ten návrh je vnitřně rozporný, je nepřehledný, nelogicky uspořádaný, nedostatečně posuzuje soulad s evropským právem a další.
Pokud ten zákon, který má upravovat média veřejné služby, sám nedokáže vymezit ani nejzákladnější pojmy, jako je třeba veřejná služba, média veřejné služby, pluralita, vyváženost, nestrannost nebo veřejný zájem, pak je to velice vážné varování a jednoznačně zcela zjevné selhání jeho předkladatele, protože takový zákon akorát vytváří prostor pro nějaké další výkladové spory a účelové interpretace, což je v oblasti, jako je tato, velice závažný problém, protože taková nejasnost může znamenat cestu k tomu politickému tlaku. Jinými slovy, máme tady návrh, který chce zásadně regulovat Českou televizi a Český rozhlas, ale – a to vyplývá z těch připomínek odborných úředníků – ani přesně neříká, co vlastně stát od těchto institucí požaduje. A to je skutečně velice nebezpečné pro takto citlivou legislativu.
Další zásadní problém, který tam je, se týká evropského práva, protože ten návrh podle připomínek se nedostatečně vypořádává se stávající legislativou, tedy konkrétně s evropským aktem o svobodě médií, tedy s těmi pravidly, která mají na úrovni EU chránit redakční nezávislost, pluralitu a odolnost médií vůči politickým tlakům. A je to o to závažnější, že ten návrh pana ministra Klempíře mění způsob financování veřejnoprávních médií a posiluje roli státu při kontrole jejich hospodaření.
Takže pokud se vláda chystá sáhnout na takto citlivé téma, jako je nezávislost České televize a Českého rozhlasu, musí být naprosto jasné, že postupuje v souladu s evropskými pravidly. I kdyby ten návrh dával nějakou vnitřní logiku, jako že nedává, i kdyby ho nekritizovali všichni odborníci široko daleko, tak zásadní je, aby to prostě nebylo v rozporu s nadřazenou legislativou. Musí být jasné, že nedochází k oslabení redakční autonomie. Musí být jasné, že se vláda nesnaží získat páky, kterými by mohla média veřejné služby ovlivňovat. A tahle jistota tady bohužel teď chybí.
A zvlášť problematická je ta navržená změna financování. Já chápu, že ten současný systém koncesionářských poplatků má svoje slabiny a je určitě možné diskutovat o jeho modernizaci. Nepochybně ano. Ale ten přechod poplatků na přímé financování ze státního rozpočtu je skutečně úplně jiná liga, To je prostě systémová změna, která veřejnoprávní média vystaví každoročnímu tlaku. A každý, kdo někdy viděl nějaké rozpočtové vyjednávání, ani to nemusí být o státním rozpočtu, může to být klidně rozpočtové vyjednávání na malé obci, tak prostě ví, co to znamená. A pokud financování České televize a Českého rozhlasu by bylo závislé na státním rozpočtu, pak se prostě z něj stává předmět politického handlu. A každý rok se může objevit otázka, no kolik jim dáme a co za to budou vysílat? Jak moc jsou nám pohodlní? Jak moc nás kritizují? Jak moc nám překážejí?
A není náhoda, že i v té debatě kolem Rady České televize zazněly výroky, které by nás měly všechny znepokojit. Když se někdo otevřeně vyjadřuje v tom smyslu, že Česká televize by se měla stát jakousi vládní televizí, no tak tím vlastně odhaluje ten směr, kterým uvažuje, že by se to celé mělo vydat. Akorát to bohužel – pro vás bohužel – řekli méně opatrněji než jiní tady v sále.
A ty připomínky k návrhu zákona navíc ještě upozorňují i na riziko zásahu do programové autonomie. Protože pokud ten návrh stanovuje hierarchii funkcí veřejné služby, tak že některé typy obsahu staví nad jiné způsobem, který může určovat programové priority, tak se musíme ptát, zda už se tedy stát nezačíná nebezpečně přibližovat k tomu rozhodování o tom, co vlastně mají veřejnoprávní média vysílat? A to je hranice, kterou jednoznačně nesmíme překročit. To je prostě ten rubikon, kde končí reálně ta férová soutěž politických stran.
Stejně tak je třeba vážně brát připomínky Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Protože pokud antimonopolní úřad říká a upozorňuje na nejasnosti ohledně využívání veřejných prostředků pro doplňkové komerční činnosti, pak je zřejmé, že návrh není připraven ani z hlediska hospodářské soutěže a souvisejících evropských pravidel. A opět jde o další důkaz, že takto zásadní změna byla připravena bez náležité odborné přípravy, což opět je zjevnou vizitkou jejího předkladatele, ale také vlády, jejíž je součástí, a i jejího premiéra.
Pracovní skupina výboru pro mediální záležitosti, kterou vedla pirátská poslankyně Andrea Hoffmannová, jasně popsala, že ministerstvo nepředložilo potřebné analýzy, neprovedlo poctivou odbornou debatu a nevypracovalo hodnocení dopadů regulace, které by odpovědělo i jenom na úplně základní otázky jako: Proč je takto zásadní změna teď potřeba? Jaké problémy má vlastně vyřešit? Jaké budou dopady této změny? Jak bude zajištěna nezávislost České televize a Českého rozhlasu? To jsou naprosto zásadní otázky tady v tomhle tématu a bez odpovědí na ně naprosto jednoznačně nelze postupovat dále.
Takže pokud vláda tvrdí, že chce změnit financování veřejnoprávních médií, tak by měla nejprve doložit, že současný systém nelze upravit méně riskantním způsobem, a musí ukázat, jak zabrání tomu politickému tlaku. Musí doložit, že ty navržené škrty jsou potřebné a že neoslabí veřejnou službu. Musí vysvětlit jak bude zajištěno regionální pokrytí, jak bude zajištěn vzdělávací obsah, kulturní obsah, investigativní žurnalistika, zpravodajství, informační bezpečnost a schopnost médií plnit svou veřejnoprávní úlohu v těch kritických situacích, respektive krizových situacích. A nic z toho nebylo zatím přesvědčivě vysvětleno.
A součástí toho postupu samozřejmě musí být i vyžádání nějakého předběžného stanoviska od Evropské komise a Benátské komise Rady Evropy. A pokud vláda skutečně věří, že její návrh je v souladu s těmi evropskými standardy ochrany médií, tak by se neměla přece takového posouzení vůbec bát.
Proto vyzývám vládu, Ministerstvo kultury také, stáhněte tento návrh, pane ministře Klempíři. Přestaňte tlačit zásadní změny bez analýz, bez odborné debaty, bez posouzení souladu s evropskou legislativou, bez dostatečných garancí nezávislosti. Zapojte odborníky, zapojte zástupce České televize, Českého rozhlasu, zapojte novinářské organizace, odbory, evropské instituce a zapojte také opozici. A nechte ten návrh posoudit z hlediska evropských pravidel a demokratických standardů.
A pokud skutečně chcete posilovat důvěru veřejnosti, tak hlavně postupujte transparentně a odpovědně. Protože pokud existují problémy v tom současném systému, no tak je pojďme řešit. Pokud jsou ty koncesionářské poplatky třeba administrativně náročné, no tak se pojďme o tom bavit. Pojďme debatovat o nějaké modernizaci. Pokud chceme posílit nějakou sociální spravedlnost u těch poplatků, tak se pojďme bavit o nějakém adresném zásahu, který vyřeší to, co je reálný problém. Pokud je potřeba zlepšit transparentnost, tak ano, tak to udělejme. Ale nedělejme pod záminkou modernizace krok, který může otevřít dveře politickému tlaku na média veřejné služby, protože veřejnoprávní média jsou jednou z pojistek demokracie.
A v době dezinformací a nejrůznějších hybridních hrozeb i té politické polarizace a tribalismu a tlaku na nezávislou žurnalistiku je ta jejich role ještě důležitější než kdy dříve. A oslabit je by byla jednoznačně chyba. A podřídit vládě by bylo vyloženě nebezpečné. A tvářit se, že jde o jakousi nějakou účetní operaci nebo nějaké jako zjednodušení nebo modernizaci je jednoznačně nepoctivé. Takže Česká televize a Český rozhlas patří občanům, nepatří vládě, nepatří ministrům, nepatří momentální většině ve Sněmovně. A naším úkolem, vážení, je zajistit, aby tomu tak bylo i nadále. Děkuji.
