Pane profesore, příznivci sudetského sjezdu se zaštiťují potřebou „smíření“. Na nedávné cestě ministra Macinky do Berlína však nebylo znát napětí nebo narušení vztahů z toho, že nad akcí Bernda Posselta v Brně nejásáme. Jak je to tedy s těmi česko-německými vztahy a potřebou smíření?

Nemyslím si, že by mezi většinou německé nebo české populace existovala 81 let po skončení druhé světové války naléhavá potřeba „smíření“. Chápu například proces smíření mezi Francií Charlese de Gaulla a Německou spolkovou republikou Konrada Adenauera počátkem šedesátých let 20. století. U Verdunu bylo prolito příliš mnoho krve a zločiny vichistického režimu byly v živé paměti. Francie však na akt smíření přistoupila především proto, že v daný historický okamžik vystupovala z pozice silnější, a proto velkorysejší země aspirující na postavení vedoucí mocnosti západní Evropy. Československo nebo Česká republika nebyla vůči poválečnému Německu v podobném postavení. Vzhledem k tomu, co se událo v česko-německých vztazích v letech 1939 až 1945, očekával bych z německé strany jediný symbolický akt – prosbu o odpuštění. Pokud jde o běžné osobní či institucionální vztahy mezi českými a německými občany, podnikateli, školami, kulturními institucemi či jinými subjekty, probíhají většinou standardně bez ohledu na politické činitele či stíny druhé světové války.

Za sudetský sjezd bojují nejvíce ty politické a společenské síly, které desítky let horují za co největší konformitu vůči Němcům a Německu. Ekonomickou, politickou, ideovou. Je to jen náhoda?