Býváme často svědky toho, že se politici v různých televizních debatách díky své původní profesi vzájemně znevažují. A pozadu nezůstává ani veřejnost. Řekla bych, že takovou „hájenou“ skupinou jsou mezi politiky ekonomové a právníci. Jistou logiku by to dávalo, pokud by ovšem mezi příslušníky těchto profesních skupin nevyčnívalo mnoho jmen, která svým vstupem do politiky přinesla naší zemi více zkázy než užitku. To mě vede k úvaze, že jsou dvě společensky významné role, které nelze vystudovat – politik a rodič.

Pak samozřejmě může člověk vystudovat politologii… tak z této cesty zase rychle vycouvám… jednoho takového sledujeme v přímém přenosu… Zbývá tedy jediné kritérium kvality, a tím je talent.

Proč to ti lidé vlastně dělají, proč se vzdávají svých profesí kvůli něčemu, čemu říkáme politika?

Koryto! To je asi to první, co nám proletí hlavou.

Věřte mi, vím to – najdou se lidé, které to uvnitř „trhá“, když vidí nespravedlnost, kteří nedokáží mlčet, když cítí, že je něco špatně, kteří mají své vize, kteří chtějí něco ovlivňovat, na něčem se podílet… Někdo to tak prostě má, narodil se tak. Raději je sám proti všem, než by se přizpůsobil nesmyslu či zvůli, slepě nepřijímá, nemlčí… A bojuje o funkci. Chce věci měnit, chce pracovat. Stojí o místo v Poslanecké sněmovně, cítí, že je to jeho cesta, jeho úděl. Neoznačujme takového člověka korytářem. On o funkci usiluje, aby mohl naplňovat program, kterému se upsal. Bez funkce, bez postu to prostě nelze.

Pak jsou ti, kteří si jdou do Sněmovny řešit svoji finanční situaci. Jenom zvedají ruce dle pokynů a bez jakékoli odpovědnosti berou šesticifernou výplatu. Občané je zajímají pouze před volbami. Ano, to jsou korytáři.

Ale nedivme se, že to leckoho láká. Představte si, že pracujete ve svém oboru, poctivě si plníte své pracovní úkoly a pak poberete třicet čtyři tisíc čistého. Zaplatíte, když to dobře jde, hypotéku, splátku za auto… energie – a pak už počítáte, abyste to do konce měsíce nějak ustáli. Jedna starost střídá druhou, a pokud v zaměstnání učiníte chybu, nesete si za ni nekompromisně svůj díl odpovědnosti.

Takto to být nemá! Někteří lidé celý život bojují… a přitom nedělají nic špatně.

A jak poznat "politika" od "korytáře"? Prostě to na první dobrou nepoznáme nikdo. Musíme sledovat jeho hlasování, docházku, vystoupení k různým tématům, jeho komunikaci s voliči, která se nesmí omezit pouze na dobu před volbami… A pak mu u dalších voleb prodloužit pracovní smlouvu či mu dát výpověď. Jinak to nelze.

Dokonce jsem slyšela i takový názor, že by měli do politiky chodit jenom lidé, kteří jsou zajištění. Kteří budou dělat svoji poslaneckou práci bez úplaty. Aby nelákala korytáře. Přátelé, vážně bychom toto chtěli?

Vážně bychom chtěli, aby zákony v této zemi tvořili ti, kteří mají velké majetky? Neřeším již, jak k nim přišli. Vážně bychom chtěli, aby o zákonech, které ovlivňují náš každodenní život, rozhodovali lidé odtržení od reality? Vážně bychom chtěli, aby kritériem pro vstup do Sněmovny nebyly schopnosti – ale výše konta? Já to tedy nechci!

Víte co? Korytáře jsme stvořili my, my sami! Kdybychom námi volené politiky kontrolovali a svoji občanskou povinnost si plnili poctivě, nestalo by se, že by se ve Sněmovně objevovaly po několik volebních období tváře, které této zemi buď škodí, či pro ni nic nedělají.

My jsme zaměstnavatelem – a jenom my zodpovídáme za své zaměstnance. Je to na nás.