Ale k věci. Jsme na hraně fatální změny právních poměrů státních zaměstnanců. Poměry ve státní správě znám velmi dobře, jak ty minulé, tak ty současné, a proto mohu s plným vědomím toho, co říkám, říct, že návrh zákona o státních zaměstnancích je pokoutně a špatně připravený zákon. Jeho skutečným výsledkem má být bez ohledu na teplá slova pánů ministrů ještě větší politická kontrola nad veřejnou správou. Je to zákon, kterým se má stát stát poddajnějším, ochočenějším, ještě lépe ovladatelným a ještě zranitelnějším vůči osobním, stranickým a podnikatelsko-oligarchickým zájmům.
Stát pochopitelně nemá sloužit vládě, nemá sloužit oligarchům, kteří si dělí vliv ve státě. Stát nemá sloužit téhle nové samozvané šlechtě, před kterou vládní politické strany poslušně panáčkují. Stát má sloužit lidem. Vláda má naplňovat politický program. Politické vedení má nést odpovědnost za směr země, ale státní správa nemá být nástrojem pro osobní a podnikatelské zájmy pro naše lidi, pro koaliční trafikanty, pro fanoušky, sponzory a neúspěšné kandidátstvo třeba tady strany Motoristé sobě. Není to zákon pro zajištění loajality, aby dosazení úřednici a úřednice schvalovali to, co si politik nebo jeho pán zrovna objedná. To je hranice, kterou v právním státě nesmíme překročit. Jestli ji překročíme, demontujeme právní stát.
Viděli jsme už celou řadu reorganizací, rušení sekcí a personálních zásahů. Viděli jsme předvánoční změny systemizace, škrty agend a rozvrat například na Ministerstvu životního prostředí a v jemu podřízených organizacích. Viděli jsme případy, kdy lidé, kteří hlídali pravidla u dotací, střetů zájmů nebo veřejné peníze, najednou zjistili, že se ruší jejich sekce nebo že se s nimi dál nepočítá.
Vidíme směšná a skandální jmenování lidí bez odbornosti, bez zkušenosti a bez potřebného vzdělání. Pan operátor harvestoru Moravec ředitelem Krkonošského národního parku, pan podnikatel v realitách Straka ředitelem České inspekce životního prostředí. Až zrušíte služební zákon, koho budete jmenovat? Houpacího koně? Aspoň by to bylo v klasickém antickém duchu. (Ministr Macinka komentuje mimo mikrofon slovy: To je dobrý nápad.) Panu ministrovi se to líbí, to jsem ráda. Tento zákon totiž takový způsob zacházení se státní správou normalizuje, posvěcuje, dělá si z něj pravidlo.
Ministři mají mít přímý vliv na hodnocení a odměny vrcholných úředníků. Ministr hodnotí, ministr odměňuje a ministr zároveň rozhoduje, kdo zůstane a kdo půjde, kdo poletí. Často ministr, který sám nemá dostatečné povědomí o agendě úřadu, v jehož čele se náhodou ocitl, o zákonech nebo třeba ústavních principech. Ale o to nejde. Jde o to, aby úředník nebo úřednice rychle pochopili, co se po nich chce. Ne profesionální výkon, ne odborný názor a už vůbec ne odvaha říct tohle nejde, tohle je protiprávní, to je nesmyslné, nesystémové, krátkozraké, toto jde proti veřejnému zájmu. Ideální úředník téhle vlády chce mít jenom klid, přizpůsobit se, nevyčnívat, nedělat problém. Ano, to je normalizace, kterou si někteří z nás pamatují z osmdesátých let.
Přijdou lidé loajální, ti se vždycky najdou. Lidé, kteří na pokyn dodají jakýkoliv potřebný právní výklad třeba u dotací, u střetu zájmů, u velkých ekonomických hráčů. A problém, který byl včera nepřekročitelný, už bude v pořádku. Není člověk, není problém. Takhle vypadá podmaňování státu.
A ten stát za to zaplatí stagnací, úpadkem, ztrátou profesionality, legitimity a důvěry občanů. Zaplatíme to my všichni. Nabízeli jsme věcnou debatu spolu s kolegy Karlem Dvořákem a Kateřinou Stojanovou jsme pod záštitou ústavně-právního výboru uspořádali na půdě Sněmovny odborný seminář k těmto plánovaným změnám. Opakovaně tam zaznívalo, že skutečné problémy státní správy jsou platy, kariérní perspektiva, moderní řízení, koordinace a schopnost přilákat a udržet kvalitní lidi na základě dat, důkladných analýz a hluboké znalosti problému. Nikdo z předkladatelů na jejich podněty nedokázal smysluplně reagovat.
Vláda ve své hospodářské strategii mluví o potřebě rychlého, transparentního a kompetentního fungování státu. To jsou správná slova, to je dobrá strategie. A tenhle zákon jde přesně proti ní. Rychlost a kompetentnost opravdu nevzniká tím, že můžete rychleji vyměnit lidi. Transparentnost nevzniká tím, že dáte politikům víc páček na personální rozhodování. Kompetence nevzniká tím, že se oslabí institucionální brzdy, kontroly a nezávislé pojistky.
Pokud vláda myslí své sliby vážně, svou hospodářskou strategii vážně, má jít cestou modernizace, ne politizace, ne privatizace veřejné správy, ne cestou zákona, který jde proti tomu, k čemu se vláda ve své hospodářské strategii hlásí. Problém státní správy opravdu není v tom, že by měli úředníci příliš mnoho ochrany. Problém je v tom, že stát neumí dost dobře přilákat a udržet kvalitní lidi, že nemá dostatečně funkční kariérní systém, že odměňování není konkurenceschopné a že řízení státní služby prostě není moderní.
Další věc je skutečný stav státní správy. Státní správa zoufale potřebuje kvalitní expertky a experty. Potřebuje právníky, analytičky, ekonomy, odborníky na IT, kybernetickou bezpečnost, evropské fondy, ochranu životního prostředí, sociální agendy, diplomacii, veřejné zakázky, digitalizaci. Potřebuje lidi, kteří mají zkušenost, institucionální paměť, odborné kontakty, schopnost vyjednávat, kontrolovat a řídit složité procesy.
Tenhle návrh ale posílá signál úplně opačný. Odborné pozice se mohou s každou novou vládou znovu otevřít politickému tlaku. A když se státní správa začne točit jako kolotoč, přicházejí tři jistoty: roste riziko chyb, roste riziko korupce a klientelismu a mizí institucionální paměť a odbornost. A to všechno nakonec skončí jediným výsledkem – zbytečným utrácením peněz daňových, které jste říkali, že chcete šetřit. Protože drahé nejsou jenom platy, drahé jsou chyby, drahé jsou soudy, drahé jsou finanční korekce, drahé jsou zpožděné projekty.
Rádi tady vyčítáte minulé vládě zpožděné, nedokončené nebo nesprávně řízené projekty a sami poukazujete na ty náklady, které to přineslo. Ano, zpožděné, nekvalitně řízené projekty přinášejí náklady. Tak si ještě zkracujete cestu k těm dodatečným nákladům.
Drahé jsou neudělané kontroly, drahé jsou, pánové a dámy, taky neproplacené dotace z evropských fondů, že. Drahé jsou rozbité procesy, drahé je ztracené know-how, které se roky budovalo a které se dá jednou špatnou systemizací rozmetat za pár týdnů. Slabý stát není levný stát. Slabý stát je vůbec ten nejdražší stát.
Samozřejmě, že reforma státní služby je potřeba. Nikdo tady neříká, že současný systém je ideální – není. Potřebujeme to všechno, co už jsem tady jmenovala – modernější řízení, lepší odměňování, kariérní růst, vzdělávání, koordinaci, digitalizaci, posílení analytických kapacit, sdílení dat, projektové řízení a schopnost přilákat nové, kvalitní a mladé lidi zvenku. Proto je potřeba reforma, re-for-ma, reforma. Toto není reforma. Reforma se dělá na základě aktuálních dat, se znalostí praxe, se zapojením odbornic a odborníků, odborů – ano, máte ve státní správě odbory, se kterými se nebavíte – a samotných těch lidí, kteří tam pracují, standardní legislativní cestou, která umožní připomínky, kontrolu a odstranění případných chyb.
Tenhle zákon takto připraven nebyl. Byl předložen jako poslanecký návrh, což je čím dál tím více standardní postup. Někde jsem četla, že přes padesát procent zákonů se nyní předkládá prostřednictvím poslaneckých návrhů. A přitom jde o jednu z největších změn fungování státu za poslední roky. Obešlo se meziresortní připomínkové řízení, standardní hodnocení dopadů, širší odborná debata i plnohodnotné projednání s těmi, na které zákon dopadne, přestože je to povinností státní správy jednat s odborovými organizacemi o změnách a opatřeních, které dopadnou na pracovníky a pracovnice ve státní správě. V určitém smyslu je to tedy i postup protizákonný. Tento zákon neřeší výkon státu. Řeší moc nad státem.
Ve druhém čtení byla předložena řada pozměňovacích návrhů. Některé z nich se snaží zachránit aspoň část toho, co původní návrh bourá – například návrhy na posílení role poradní komise, na to, aby její stanovisko nebylo jenom nějakou formální rekvizitou, ale skutečnou pojistkou, návrhy na posílení koordinace státní služby přes Úřad vlády, návrhy, aby se personální a organizační záležitosti napříč úřady sjednocovaly a aby existovala evidence, data, metodika, pravidla, etický rámec a koordinace vzdělávání lidí ve státní správě.
To všechno ukazuje jednu věc – i samotná debata po prvním čtení potvrdila, že původní návrh byl nebezpečně děravý. Kdyby byl návrh tak dobrý, jak tvrdí předkladatelé, nebylo by potřeba ho po varování odborníků, odborů, nevládních organizací a Evropské komise na poslední chvíli tak usilovně látat.
Buďme ale upřímní, ani ty opravy nevyřeší ten hlavní problém. Poradní komise není totéž co služební komise, pokud její stanovisko není skutečně účinné. Soudní ochrana není totéž co rychlá institucionální obrana. A centrální koordinace není skutečná koordinace, pokud současně zrušíme postavení nejvyššího státního tajemníka a necháme státní tajemníky mnohem víc v politickém sevření. Proto je namístě podpořit všechny pozměňovací návrhy, které aspoň částečně zachovávají pojistky neutrality a koordinace. Ale zároveň platí, že ani nejlepší záplata neudělá z tohohle návrhu dobrou reformu. Žádnou reformu, není to reforma.
V optimálním případě by se zachovala skutečně účinná služební komise nebo alespoň taková poradní komise, která nebude jenom dekorací a úlitbou Evropské komisi. Soudní obrana jednotlivce je samozřejmě důležitá, ale je pomalá. Když se úředník bude soudit roky, úřad mezitím přijde o kontinuitu, tým se rozpadne, agenda se zpomalí, odborníci odejdou, výklad práva se posune. A kdyby se i po letech ukázalo, že zásah byl nezákonný, škoda už bude dávno hotová.
Služební komise je brzda, která dokáže reagovat rychle a systémově. Bez ní se ochrana neutrality státní služby mění jenom na cár papíru. A to má ještě jeden dopad. Když lidé uvidí, že profesionální obrana se vytrácí a že všechno se řeší až u soudu teoreticky, mnozí schopní lidé se do státní správy vůbec nepřihlásí. Kdo by šel pracovat do prostředí, kde za dodržování pravidel může přijít okamžitá odveta? Kdo půjde do státní služby, když uvidí, že odborný nesouhlas může znamenat konec kariéry? A kdo tam zůstane? Ti nejlepší? Těžko. Ti nejpřizpůsobivější. Anebo ti, kteří nemají jinou volbu.
Další věc, lidé ve státní správě musí mít perspektivu růstu, smysluplné řízení a koordinaci. Proto má být zachována a posílena role nejvyššího státního tajemníka nebo nejvyšší státní tajemnice. Státní správa musí fungovat jako celek. Bez koordinace si rezorty jedou každý svoje, práce se tříští, zbytečně se zdvojuje a tím rostou náklady a zároveň vznikají slepé skvrny. Zaplatí se víc za míň odvedené práce. To dnes vidíme v řadě agend. Vidíme to na rozkladu agendy lidských práv na Úřadu vlády, kde se léta budovaná koordinace rozbíjí. Bude to horší, bude to dražší a bude to fungovat hůř. Vidíme to na environmentálních agendách, kde se rozhodování rozkouskovává mezi politické zájmy. Vidíme to na zahraniční službě, kde se institucionální paměť a kontinuita asi považuje za luxus a ne bezpečnostní nutnost.
Návrh zákona jde přesně opačným směrem, než by měla jít ona reforma. Zmenšuje vzdálenost mezi politikem a úředníkem tam, kde má stát vyžadovat opak.
Další věc je evropská dimenze. Evropské fondy, prosím vás, nejsou peníze z Bruselu zadarmo. To je systém financování založený na důvěře, pravidlech a kontrole. Evropská unie v zásadě říká: Utraťte peníze podle pravidel a my vám je proplatíme. Ale aby to fungovalo, musí stát prokázat, že má stabilní a profesionální státní správu. Transparentní výběr lidí, kontrolní mechanismy a odolnost proti politickému ovlivňování a střetu zájmů. Když se objeví pochybnosti o transparentnosti zakázek, o nezávislost kontrolních procesů nebo o tlaku na úředníky, Evropská unie má nástroje – přeruší proplácení některých výdajů, může udělit finanční korekce, může říct: Přátelé, tuto část vám neproplatíme. A v krajním případě to dopadne tak, že projekty stojí anebo se platí z českého rozpočtu, a to jsme myslím už zažili.
Takže slabý stát je drahý stát. Platí za chyby, platí za protiprávně přidělené dotace, platí za cinknuté a předražené zakázky, platí za neúčinnou kontrolu, platí za soudní spory a platí i za ten rozpad profesionálních kapacit, kde ta účtenka, ta cenovka je trošku míň viditelná, míň jednoznačná, ale je tam taky.
Evropští ani čeští daňoví poplatníci nemají platit za systém, kde se kontrola oslabí a personální zásahy zrychlí. Evropští daňoví poplatníci, to říkám takřka s jistotou, to určitě platit nebudou. O to se postará Evropská komise na základě zákona o ochraně finančních zájmů Evropské komise. V Evropě totiž může někdo za poškozování finančních zájmů a nedostatečnou kontrolu nad penězi daňových poplatníků jít do vězení, ne tak v Česku. A tak budou platit čeští daňoví poplatníci a budou platit jako mourovatí.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, tento zákon není dobře připravený. Není podložený aktuální analýzou, vznikal mimo standardní legislativní proces, oslabuje klíčové pojistky depolitizace. Zvyšuje riziko politického tlaku na úřednictvo, vytváří rizika pro neutralitu státu i pro ochranu veřejných peněz, Jde proti samotnému smyslu a podstatě státní služby, proti právnímu státu. Ústava počítá s tím, že právní poměry státních zaměstnanců v ministerstvech a správních úřadech upraví zákon právě proto, že výkon veřejné moci potřebuje zvláštní režim, potřebuje pravidla, stabilitu a ochranu před libovůlí. Proto podpořím zamítnutí tohoto zákona a pokud většina tuto odpovědnou cestu odmítne, vyzývám vás alespoň k podpoře pozměňovacích návrhů, které zmírní ty největší škody, zachovají nebo posílí účinnou institucionální obranu proti politickému tlaku, posílí koordinaci státní služby, omezí politické zásahy do obsazování a odvolávání vrcholných úředníků a umožní státu tak nějak fungovat koherentně jako celek. Ale řekněme si pravdu, tento zákon jako celek není modernizace. Je to cesta zpátky. Je to krok k podrobené státní správě. Je to krok ke státu, který se dá snáz libovolně ohnout. Je to krok od pravidel k loajalitě. A to je přesně cesta, na jejímž konci stát neslouží lidem, ale těm, kdo mají moc, peníze a privilegovaný přístup. Tak ještě pro pořádek připomínám pro ty, kteří možná zapomněli: stát není firma. Stát není kořist. Stát patří občanům. Děkuji vám.
