26.04.2014 21:14:14
Sociologický pohled na korupci
Sociologický pohled na korupci
Kdyby korupce od určité úrovně výskytu ve společnosti nebyla svébytným sociálním systémem, nebylo by tak těžké s ní účinně bojovat. Stačilo by vyměnit zkorumpované úředníky, zaměstnance či politiky. Bohužel, tak snadné to není. Noví lidé dosazení do starých poměrů se zpravidla brzy začnou chovat stejně jako jejich předchůdci.
Děje se tak především kvůli neschopnosti jednotlivce odolat sociálnímu tlaku. Jedná se o jev zvaný konformita, který poprvé popsal v roce 1951 psycholog Solomon Ash. V homogenním prokorupčním prostředí je konformní jednání až v 75 % příčinou selhání osob. Cestou, jak počet selhání snížit, je omezit sociální tlak na jednotlivce tím, že se v prostředí budou vyskytovat osoby korupci zjevně odmítající, ideálně ve vedoucím postavení. V takovém případě se počet selhání snižuje až na hodnotou kolem cca 5 %.
Budeme-li zkoumat co je příčinou onoho tlaku na jedince, který jej dokáže ovlivnit natolik, že se rozhodne porušit nejen etická pravidla, ale i obecně závazné právní předpisy (zákony), paradoxně zjistíme že se jedná opět o normy. Tentokráte ovšem nikoliv psané. Přes to jsou však většinou společnosti dodržované, a to nejen navzdory tomu, že jsou v rozporu s obecně závaznou právní úpravou, ale dokonce i navzdory tomu, že jejich dodržování je podle obecně závazné právní úpravy sankcionováno. Důležitou roli zde sehrává prvek vzájemné důvěry zainteresovaných klíčových osob. Opakovaným korupčním chováním nejprve úzkého okruhu osob jsou ytvářeny korupční normy, podle kterých se pak napříště jejich chování řídí.
Existence těchto norem na jedné straně usnadňuje dalším osobám zapojení se do "systému" a na druhé straně vede k široké diskriminaci osob - prakticky všemi účastníky "systému", které se do něho odmítají zapojit (např. problematika dopadu oznámení na Whistleblowery). Celý "systém" se pak jeví jako valící se sněhová koule nabalující na sebe stále nové členy. V korupčním klimatu se posléze úplatkářství začne jevit jako konformní chování a odmítání poskytnout anebo za účelem zjištění vlivu konformního jednání s dalšími účastníky brát úplatky jako nonkonformismus, který bude "po zásluze" potrestán.
Jednotlivec, který odmítá korupci za takové situace obvykle cítí vytěsněn ze společnosti. Tak je možné vysvětlit, proč za určitých okolností (stát, historické období, sociální skupina) existuje nebývale vysoká míra tolerance vůči korupci, ač je obecně známa její protiprávnost a možný postih.
Na vykonávání určitého úřadu může být osobou nadanou mocí z něj vyplývající nahlíženo i jako na výnosný byznys. Svěřený úřad se tak v rukou prokorupčního úředníka stává v podstatě soukromou "firmou" maximalizující za dané situace na "trhu" svůj zisk. Příjmy osoby disponující mocí tedy nezávisí jen na řádném vykonávání svěřeného úřadu, jak by tomu nepochybně mělo být, ale nezřídka na pravém opaku, na prodeji veřejné moci resp. jejích výstupů, která jí přináší několikanásobně větší profit.
Zatímco předchozí úvaha se zabývala osobami cíleně zneužívajícími svěřenou moc pro vlastní obohacení, korupce se může vyskytovat i jako "pragmatické chování", které ve své podstatě umožňuje lidem přežít ve společnosti prolezlé korupcí.
Pragmatické vymezení korupce je přitom nejširší vůbec možné. Postihuje všechny formy korupčního jednání a neohraničuje korupční jednání na určité osoby nebo sociální skupiny. Každý je součástí společnosti a je-li společnost zamořena korupcí, nemůže tento stav nevzít na vědomí. Postoje každého člověka se mohou v průběhu času nebo v jednotlivých situacích lišit, stejně jako se může lišit jeho momentální odolnost vůči korupci.
Pro ilustraci si jistě lze dobře představit situaci, kdy člověk principiálně odmítající korupci poskytne úplatek, aby zajistil svému dítěti potřebnou, ale jinak nedostupnou lékařskou péči. Na existenci a udržování korupčního prostředí má vliv také řada dalších okolností. Vzhledem k tomu, že korupce je vysoce latentní a tudíž odhalitelná
většinou jen na základě oznámení osob, které s ní přišly do styku, je jedním z nich i "Bystander effect" - vliv okolostojících. Jedná se o odmítání osobní odpovědnosti, kdy svědci spoléhají jeden na druhého a žádný nechce učinit oznámení vlastním jménem, což zpravidla vede k tomu, že nakonec žádné oznámení učiněno není. S tím úzce souvisí i nedostatečná ochrana oznamovatelů. Whistleblowing je přitom společensky vysoce přínosný a může být chápán jako jeden ze způsobů řízení rizik v širším měřítku ve společnosti, či v užším uvnitř organizace - působící jak ve veřejné, tak i soukromé sféře. Zaměstnanci (ať stávající nebo bývalí) jsou totiž zpravidla první, kdo se o nekalých praktikách na pracovišti dozví. Existence efektivních oznamovacích mechanismů umožňuje odhalit problémy uvnitř organizace, včas je řešit a zamezit negativním důsledkům pro veřejnost. Whistleblowing je tedy možné chápat i jako jeden ze způsobů ochrany veřejného zájmu. Whistleblowing může být také chápán jako právo svobodně sdělovat informace a názory.
Pomineme-li možnou snahu zaměstnance "pomstít se organizaci" z nějakého subjektivního důvodu, oznamovatelé jsou většinou lidé, kteří se nechtějí smířit s podvody a jinými nekalými praktikami a chtějí proti nim něco podniknout. Od toho je může odrazovat obava z odvetných opatření ze strany zaměstnavatele nebo kolegů, obavy z právních důsledků jejich jednání, případně pocit zbytečnosti způsobený neexistencí nebo neefektivností interních nebo externích oznamovacích kanálů, které by umožnily včasné a účinné vyřízení oznamovaných skutečností a zajistily jim buď anonymitu, nebo včasným a správným vyřízením oznámení daly ostatním jasný signál, že pachatelé budou po zásluze potrestáni. Dále se zde významně uplatňují kulturní a společenské zvyklosti, historické souvislosti nebo psychologická a morální dilemata.
Nejsložitější je eticko-psychologické řešení problematiky lidí, kteří už jednou nebo vícekrát selhali, u kterých došlo ke zboření osobních zábran. Nejtěžší je tedy odmítnout úplatek pro toho, kdo je už zvyklý úplatky brát.
Nicméně existují psychologické metody i ke zvládnutí tohoto problému:
· cílevědomé udržování kognitivní disonance sociálním tlakem, například v podobě příkladu nadřízených,
· kontrolou stimulu (změnou prostředí, přesunutím na jiné pracoviště atp.).
I když korupce významně zasahuje do soukromých zájmů korupcí poškozených lidí, (např. klientelismus při personálních výběrových řízeních), kterým způsobuje zejména nespravedlivé úniky příležitostí a od toho se odvíjející frustraci, obětí je především zájem společnosti a teprve sekundární obětí je ten, jenž byl takovým jednáním poškozen.
Korupce je díky svému širokému rozšíření napříč celou společností a jejím důsledkům stále více vnímána nejen jako negativní společenský jev, ale i jako fenomén významně poškozující důvěryhodnost země. Její nebezpečí spočívá především ve schopnosti deformovat principy tržního hospodářství a legitimitu demokraticky zvolených mocenských struktur, čímž popírá celou řadu hodnot, jako je právní stát, svobodný přístup k informacím, základní etická pravidla a smysl pro fairplay. Svým způsobem se tak přebujelá korupce nakonec obrací i proti těm, kteří na ní dříve profitovali, neboť rozvrací platformu v rámci které si dosud užívali svých neoprávněných zisků. To je možná i jedna z mála reálných příležitostí, jak nalézt mezi příslušníky elit spojence v boji proti ní.
Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje
0 příspěvků Vstoupit do diskuse
Komentovat článek
Tisknout
