V tento den se ulice Prahy proměnily v bojiště, kde neprofesionální
bojovníci – dělníci, tramvajáci, pošťáci, ženy i studenti – zvedli hlavu
proti okupační moci, která osm let drtila jejich důstojnost. Nečekali
na povely ze zahraničí, ale jednali z přesvědčení, že svoboda není dar,
nýbrž právo, které si lid musí vybojovat sám. Vytvářeli barikády,
organizovali domobranu a koordinovali odpor prostřednictvím Českého
rozhlasu – znovu se potvrdilo, že v boji za svobodu nehrají roli
hodnosti, ale odvaha a sounáležitost. Dokonce i můj praděda se bojů
zúčastnil, když volal rozhlas o pomoc. Neváhal jet do Prahy téměř 100
kilometrů z okolí Kutné Hory a přímo se podílet v boji na barikádách.
Toto hnutí bylo výrazem hluboce levicových hodnot – víry v sílu kolektivu, ve schopnost lidu spravovat své věci, a v nutnost postavit se tváří v tvář každé formě útlaku, ať už přichází odkudkoli. Byla to lidová revolta – nikoli jen proti nacismu, ale i proti systému, který mu umožnil vyrůst z kořenů kapitálu, nacionalismu a imperiální nadřazenosti. Obyvatelé Prahy v květnu 1945 nevolali jen po míru, ale i po spravedlivějším světě.
Nelze opomenout ani roli komunistických a dělnických struktur, které v předchozích letech tvořily páteř odboje a připravily podmínky pro to, aby se povstání rozvinulo v organizovaný odpor. Tito lidé – často bezejmenní – riskovali životy pro ideál společnosti bez vykořisťování, a jejich odvaha nese stopy skutečného hrdinství. Mnozí z nich položili své životy s vírou, že budoucnost bude patřit těm, kdo tvoří, ne těm, kdo poroučejí.
Přestože povstání nebylo vojensky vítězné v klasickém slova smyslu a do osvobozené Prahy nakonec vstoupila Rudá armáda, duch 5. května 1945 žije dál. Je to připomínka toho, že když se lid sjednotí a vezme spravedlnost do vlastních rukou, i nejmocnější útlak se může zhroutit jako domeček z karet.
Pražské povstání tak zůstává nejen národní, ale i třídní památkou. Památkou na chvíli, kdy dělníci, ženy a mladí lidé pozvedli zbraně i holé ruce ve jménu lepšího zítřku. Vzdejme jim čest – nejen slovy, ale pokračujme v jejich odkazu. Protože svět bez fašismu není možný bez rovnosti, bez míru, bez sociální spravedlnosti.
Čest hrdinům květnového povstání! Čest lidu, který se nebál postavit za vlastní svobodu!