Na papíře to přitom vypadá idylicky. Rovnost v přístupu k funkcím, zákaz diskriminace, otevřená soutěž schopností. V praxi však diplomatická kariéra působí spíše jako uzavřený klub, kde se vstupné neplatí znalostmi, ale známostmi. A kde se o „důvěře“ mluví tehdy, když by bylo přesnější mluvit o klientelismu.

Kritici přitom upozorňují na konkrétní personální příběhy, které tento systém ilustrují. Třeba případ českého velvyslance v Rusku, jenž měl ještě jako náměstek ministra obrany prosazovat nákup radarové techniky ze zahraničí, z Polska, namísto řešení domácího výrobce z Pardubic. Jistě, lze namítnout, že šlo o odborné rozhodnutí, geopolitickou nutnost nebo shodu okolností. Stejně tak ale nelze ignorovat, že právě tito lidé se později objevují na prestižních diplomatických postech, jako by šlo o přirozené povýšení za „dobře odvedenou práci“.

A tady se dostáváme k jádru problému. Nejde ani tak o to, zda byl konkrétní nákup výhodný, nebo zda je konkrétní velvyslanec kompetentní. Jde o to, že systém odměn a postupů působí uzavřeně, netransparentně a vůči běžnému občanovi prakticky neproniknutelně. Prezident pak není garantem ústavních principů, ale jejich tiskovým mluvčím v realistickém překladu: Rovnost ano, ale jen do chvíle, než narazí na „politickou realitu“.

Možná tedy nejde o skandální přiznání, ale o nechtěně upřímnou diagnózu stavu. Ne že by Listina neplatila, ona jen platí jinak pro ty, kteří jsou uvnitř, a pro ty, kteří zůstávají venku. A první prezident, který to vysloví nahlas, si možná zaslouží uznání za otevřenost. Ale rozhodně ne za stav věcí, který tím v rámci normalizované demokracie normalizuje.