Já si dovolím načíst nebo seznámit vás s důvodovou zprávou k pozměňovacímu návrhu, který najdete nahraný v systému pod číslem 1274, a ta zní následujícím způsobem.
Článek 15, Směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu, doplňuje stávající katalog práv souvisejících s právem autorským o právu vydavatele k jeho tiskové publikaci. Cílem této nové právní úpravy je zajistit kvalitní žurnalistiku v Evropské unii a přístup občanů k informacím skrze podporu svobodného a pluralitního tisku. Práva přiznaná vydavatelům tiskových publikaci podle Směrnice mají mít stejný rozsah jako práva na rozmnožování a zpřístupňování veřejnosti stanovená ve Směrnici 2001/29/ES, pokud jde o on-line užití poskytovateli služeb informační společnost.
Poskytování licencí a prosazování práv v tiskových publikacích, pokud jde o on-line užití poskytovali služeb informační společnosti je pro vydavatele tiskových publikací v digitálním prostředí často složité a neefektivní. Ze zkušeností z Francie, která článek 15 implementovala již v roce 2019, je zřejmé, že nástroje obsažené ve Směrnici samy o sobě k efektivnímu naplnění zamýšleného cíle nedostačují. Francouzská právní úprava totiž, pokud šlo o vztah mezi vydavateli a poskytovateli služeb informačních společností, pouze převzala text Směrnice, a to obdobným způsobem, jakým tak činí navržená právní úprava česká. Bezprostředním důsledkem přijetí nové francouzské legislativy bylo, že dominantní poskytovatel služby informační společnosti, tedy internetového vyhledávače, redukoval zobrazovaný obsah na odkazy a velmi krátké úryvky, k jejichž užití není třeba licence.
Příslušná právní úprava měla tedy zprvu účinek zcela opačný, než jaký byl evropským zákonodárcem zamýšlen, neboť vydavatelé tiskových publikací nejenže neobdrželi žádnou odměnu, ale navíc poklesla jejich viditelnost v on-line prostředí. Francouzští vydavatelé se proto obrátili na antimonopolní úřad, který předběžným opatřením ze dne 9. dubna roku 2020 uložil dominantnímu poskytovali služby informační společnosti povinnost zobrazovat v původním rozsahu a současně jednat v dobré víře s vydavatelem, který projeví zájem o udělení licence. Postup antimonopolnímu úřadu byl z podnětu dominantního poskytovatele služby informační společnosti přezkoumán soudem, který rozhodnutím ze dne 8. října roku 2020 shledal předběžné opatření zákonným. Na základě těchto rozhodnutí tedy byl dominantní poskytovatel služby informační společnosti povinen s vydavateli jednat a k redukci zobrazovaného obsahu přistoupit pouze v případě, že vydavatel odmítne akceptovat spravedlivou odměnu. Jak patrno, v právní úpravě obsažené v článku 15 Směrnice je mezera, která poskytovali služby informační společnosti umožňuje smysl citovaného článku obejít. Tato mezera musela být z důvodu absence zákonné úpravy následně vyplněna rozhodnutím francouzského antimonopolního úřadu.
Vzhledem k tomu, že obdobný vývoj, jaký nastal ve Francii, to znamená snahu některých poskytovatelů služeb informační společnosti vyhnout se hrazení odměny za užití tiskových publikací, lze očekávat v ostatních členských státech Evropské unie včetně České republiky, jeví se vhodným včlenit již do samotného textu zákona pojistky, které zabrání tomu, aby se francouzský scénář opakoval.
Tímto způsobem přistoupila k problému Itálie, kde byl dne 8. listopadu roku 2021 schválen zákon číslo 177/2021, kterým došlo mimo jiné k implementaci článku 15 Směrnice formou novelizace autorského zákona číslo 633 z roku 1941 a který: zakotvuje povinnost poskytovatele informační služby vyjednávat o výši odměny, zakazuje poskytovateli služby informační společnosti po dobu vyjednávání tiskové publikace vydavatele za služby informační společnosti vyřadit, upravuje procesní mechanismus, kterým je možno spor o výši odměny efektivně rozhodnout, ukládá poskytovateli služby informační společnosti povinnost předložit příslušnému orgánu doklady nezbytné ke stanovení spravedlivé výše odměny, stanoví citelnou sankci za porušení povinností ze zákona plynoucích. Tam jde o pokutu až do výše jednoho procenta z obratu.
Navrhuje se tyto prvky převzít a příslušným způsobem ustanovení § 87b autorského zákona rozšířit. Jako orgán, který by mohl plnit roli arbitra, se navrhuje Ministerstvo kultury. Jedná se o orgán, který má autorský zákon v gesci a který má ve věci vydavatelů v rámci výkonu dohledu nad kolektivním správcem dohlížet, mimo jiné na dodržování povinností kolektivního správce souvisejících s tvorbou sazebníků. Při určení výše odměny podle § 87b odst. 12 ministerstvo přihlédne zejména ke kritériím uvedeným v § 87b odst. 10. Tímto není vyloučena aplikace i jiných vhodných kritérií, avšak výše odměny by měla reflektovat rozsah, v jakém provozovatel služby informační společnosti tiskovou publikaci užívá, územní rozsah užití, zásah tiskové publikace ve vztahu k veřejnosti, úsilí vynaložené vydavatelem na pořízení obsahu tiskové publikace, ekonomický přínos, který poskytovateli služby informační společnosti z užití tiskové publikace plyne. Lze očekávat, že kritéria pro určení výše odměny se budou v čase vyvíjet. Jejich aplikace by měla vést k vytvoření ustavené rozhodovací praxe a tím i k vytvoření povědomí jednajících stran o obvyklé výši odměny, respektive způsobu jejího určení, což by vedlo k postupnému omezení četnosti případů, kdy do rozhodování o výši odměny bude muset být zapojeno Ministerstvo kultury.
S ohledem na postavení významných provozovatelů služeb informační společnosti a zásadní vliv, který mohou uplatňovat ve vztazích s vydavateli při užití tiskových publikací on-line, by měl být vydavatelům zajištěn spravedlivý, rovný a nediskriminační přístup ze strany provozovatelů služeb informační společnosti včetně práva na přiměřenou odměnu za užití jejich tiskových publikací, navržené rozšíření § 87b odst. 9.
Vydavatelé by však současně měli být chráněni před jednáním, které samo o sobě nemá diskriminační povahu, jeho cílem však je obejít právo vydavatele a ve svém důsledku je tak způsobilé vydavatele poškodit podobným způsobem, viz § 87b odst. 14. Takové jednání přitom může spočívat v odmítnutí jednat s vydavatelem v dobré víře o udělení oprávnění k výkonu práva užití svou publikaci, ve svévolném omezení či úpravě služby informační společnosti tak, že by příslušný provozovatel služby informační společnosti vyloučil nutnost získat oprávnění k výkonu práva užít tiskovou publikaci od konkrétního vydavatele, aniž by měl pro takové omezení či úpravu spravedlivý důvod. Toto ustanovení se použije pouze, jde-li o poskytovatele služby informační společnosti s dominantním postavením na trhu se službou, kterou omezil či upravil. Toto ustanovení neobsahuje absolutní zákaz omezení či úpravy služby informační společnosti, ale pouze takového omezení nebo úpravy, jejímž účelem je obcházení práva vydavatele a znamená svévolné omezení nebo úpravy služby bez spravedlivého důvodu. Pojem spravedlivý důvod není třeba blíže vymezovat, neboť je v českém právním řádu opakovaně užíván. V kontextu s uplatněním spravedlivého důvodu je třeba vykládat svévolné omezení či úpravu služby. Jedná se tedy o takové omezení či úpravu, pro které provozovatel služby informační společnosti s dominantním postavením na trhu nemá spravedlivý důvod. A konečně zneužití dominantního postavení na trhu k získání oprávnění k výkonu práva užít tiskovou publikaci za podmínek pro vydavatele nepřiměřeně nevýhodných, dominantní postavení je definováno v § 10 zákona č. 143/2001 Sb.
Tímto způsobem bude nastaven jednoznačný rámec pro vyjednávání mezi poskytovateli informační společnosti a vydavateli nacházejícím se mimo okruh kolektivní správy a současně budou s univerzální platností, to znamená i pro případ zastoupení kolektivním správcem, zakotvena omezení bránící obcházení práva vydavatele, zejména pak povinnost zdržet se vyřazení tiskové publikace vydavatelů ze služby informační společnosti či vydavatele jinak znevýhodnit, aniž by se poskytovatel služby informační společnosti nejprve pokusil řádným způsobem získat licenci k užití tiskových publikací.
Tak, tady bych si dovolil udělat tečku a ostatní v podrobné rozpravě.
Díky.
