Jak ukazuje vývoj v Evropě, z řízené a cílené nenávisti se stal účinný politický nástroj s vysokým koeficientem zastrašování všech, kdo si dovolí mít jiný, než ten oficiálně předkládaný a jediný správný názor. Stávají se totiž ideologickými nepřáteli a jako takoví musí být po zásluze pomluveni, popliváni, dehonestováni a pokud možno politicky znemožněni.
Jak si levně dopřát opojný pocit moci?
Nenávist slouží především k rozdělení společnosti na „my“ (ti dobří, kteří nenávidí Rusko a ty zatracené bolševiky a vlastně všechny, kdo věci vidí jinak) a „oni“ (ti zavrženíhodní, co si dovolují mít jiný názor než my). Je vždycky výhodou, když „oni“ jsou početně i vlivově slabší (např. neovládají masmédia, zejména ta veřejnoprávní), protože to dává těm „my“ opojný pocit moci a vítězství. Například pomníky sovětských vojáků, padlých při osvobozování ČSR, se bránit vandalství nemohou. Mávnutím proutku se „díky“ novinářům a pár politikům v médiích změnily na pomníky invaze Varšavské smlouvy z roku 1968 (případně invaze do Maďarska, zločinů z padesátých let atd., vše podle potřeby či momentální inspirace). Do mrtvých se přece kope nejsnáze a na kom jiném tedy dokázat svou nadřazenost nebo zbabělost?
Když dva dělají totéž
Co na tom, že ti kluci zde při osvobozování Československa od Němců skutečně padli v obrovských počtech. Co na tom, že kdyby Heydrich prosadil svůj plán germanizace území naší republiky, tak jsme zde ani „my“ ani „oni“ už nebyli? A tak vedle sběračů kovů, kteří za nečinnosti policie z pomníků odlupují vše kovové, co se dá zpeněžit, přes tank natíraný aktivistickými „umělci“ narůžovo až po vandalské útoky na pomníky padlých zde máme i politiky, kteří se prostřednictvím útoků na mrtvé snaží zachránit svou upadající stranu v naději, že ti s tou správnou nenávistí by je mohli opět volit. Zvláštní je, že v případě útoku vandalů na Koněvův pomník policie „na základě oznámení občana“ zjišťovala ty, kteří se snažili barvu z pomníku Koněva odstranit, ale kupodivu ji nezajímalo, kdo tam onu barvu nacákal. Vše totiž nemohl – včetně nápisu – zvládnout za pár minut...
Na demonstraci za obranu a záchranu pomníku maršála Koněva dne 2. 9. 2019 mě právě proto také zaujal přístup policie. Zatímco proti výrazně agresivnější nepovolené demonstraci, která proběhla v noci 11. 7. 2018 ve Sněmovní ulici v Praze (kde je navíc ze zákona zakázáno shromažďování) nezasáhla, k tomuto velmi mírnému občanskému shromáždění (sice vzhledem k časovým lhůtám nepovolenému, ale v místě, kde se smí demonstrovat) přistoupila přinejmenším komisně. Nevšiml jsem si ale, že by stejně zasáhla proti agresivní skupince „protidemonstrantů“, která se snažila hlukem narušovat průběh shromáždění. Myslím, že uvedené skutečnosti vypovídají dostatečně o stavu velení policie a jsou dalším důkazem jeho dvojího metru.
Nejvíc vadí národ, vlast a stát
Nenávist zatím nezvítězila, ale to neznamená, že to nebude zkoušet znovu a znovu. Nyní nenávist na cestě Evropou nutí všechny hlasatele pravdy a lásky spojit se ve lži a nenávisti v boji proti vlasteneckým stranám. Je totiž zcela zcela evidentní, že nejčastěji (a současně vždy) jsou cíli a terči této organizované nenávisti politické strany, organizace, spolky a osobnosti, které se programově hlásí k pojmům jako je národ, vlast a stát. A zároveň ti, kdo nenávist ve společnosti šíří – a tím ji rozdělují – obviňují z téhož ostatní. Za hlasatele nenávisti pak označují ty, na které útočí. Jde o klasickou záměnu viníka za oběť. Šiřitelé této nenávisti používají systém, který zde v Česku dobře známe v obráceném směru. Kolikrát jsme zde bojovali proti všem? Snaha liberálních socialistů o rozdělení a rozeštvání národa naopak ovšem vede k jeho integraci, ke spojení disidentských skupin za společným cílem. Tím je dosáhnout vlády (rozumných) zákonů, svobody a bezpečnosti pro obyvatele naší země.
Čekají nás pětiminutovky nenávisti?
Zase mám spoustu otázek: Je snad tedy (ta správná a vrchností požehnaná) nenávist cestou k moci bez mandátu voličů? Platí, že jen ten, kdo správně nenávidí, se může sám prohlásit tím nejčestnějším kazatelem morálky a jediné pravdy (a lásky)? Dočkáme se tedy Orwellových pěti minut povinné nenávisti anebo nám prozatím postačí propaganda České televize? Je smutné, když společnost, která se ohání láskou a pravdou stojí na nenávisti a pokrytectví.
Jiří Kobza je členem Poslanecké sněmovny zvoleným za politické hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD).
