Když jsem se dověděl o náhlém skonu Terezy Spencerové, pocítil jsem obrovské prázdno. Nejen proto, že šlo o mimořádně kvalitní profesionálku, znalkyni problematiky v regionech, které dlouhodobě zblízka sleduji i já (Blízký a Střední východ), ale také sympatická, originální bytost s jistým typem suchého humoru, který na svého nositele (či nositelku) vyzrazuje mimořádný intelekt a nadhled. Takových u nás mnoho není.

Tereza Spencerová při udílení Krameriovy ceny za nezávislou žurnalistiku

Tereza studovala na přelomu režimů Fakultu žurnalistiky a už od mládí se zabývala zahraniční politikou. Vím, že uměla obstojně arabsky, jezdila docela často do Egypta a přilehlých zemí, měla tam veliké množství kontaktů, takže i její soudy o politickém vývoji v těchto neuralgických regionech byly zasvěcené a poučené zevnitř. A právě toto „insiderství“ jí umožňovalo nebýt dogmatik, nestranit jedněm a neubližovat druhým, protože dobře věděla, že každá pravda má mnoho faset a každý čin mnoho viníků i obětí. Není vůbec divu, že právě Tereza byla historicky úplně prvním laureátem Krameriovy ceny za nezávislou žurnalistiku, a to už v roce 2016. Právem.

Bude chybět nejen mně, ale myslím, že každému, kdo se z jejích textů dovídal střípky pravdy, jimž se dalo věřit.