Některé odchody bolí i přes to, aniž byste dotyčného museli znát osobně. Stačí, že jste s ním cítili jistou sounáležitost. Právě to je Dukův případ. Nemuseli jste být přímo věřícími nebo praktikujícími katolíky, přesto tento muž mnohé oslovoval. Stačilo totiž vnímat Dukovy občanské postoje. Vždy stál na straně tradičních hodnot, na straně rodiny, na straně svého národa. Zároveň se v něm snoubila tolerance s laskavostí. 

Kdo ze zástupců vysokého kléru naší novodobé historie může říct, že byl skutečným přítelem tak rozdílných prezidentů, jako byli Václav Havel, Václav Klaus či Miloš Zeman? Se všemi uměl jednat a byl to právě on, kdo také vyjednal smír v otázce tak citlivé, jako bylo vlastnictví Svatovítské katedrály. 

Kardinál Duka se politiky nikdy přímo neúčastnil, přesto v ní sehrál významnou roli. Jeho hlas bude chybět. Za nás za všechny, které jeho odchod zasáhl, to v Deníku TO krásně napsala Dana Jaklová: „Pane kardinále, děkujeme za vše, co jste pro Česko, české katolíky a pro všechny lidi nejen u nás udělal. Je to velké dílo odvahy, lásky, víry a naděje, které nezapomeneme. Otče náš na nebesích, přijmi svého věrného služebníka Dominika do své náruči. Amen.“

 Zemřel statečný člověk a opravdový frajer.

 Trikolora, 4. 11. 2025