Děkuji za slovo. Vážené dámy, vážení pánové, probíráme teď další novelu zákona o vodách a jedním z lajtmotivů, který se objevuje v důvodové zprávě, je to, že tato novela má řešit sucho. S tím samozřejmě lze souhlasit. Ale ten problém, který vidím, je to, že velká část věcí, které se realizují, řeší už důsledky. Bavíme se o zajištění zásobování pitnou vodou. Bavíme se třeba v těch dalších návrzích o nějakém propojování vodárenských soustav, o budování vodních zdrojů, což samozřejmě jako je v pořádku a jsou to důležité debaty a jsem rád, že probíhají. Ale pořád nám uniká ta příčina. Ta příčina je prostě v krajině. Tou příčinou je stav české krajiny, stav našich půd. A samozřejmě to, že se v minulosti podařilo na řadě míst v podstatě zlikvidovat nebo do značné míry poškodit takzvaný malý vodní koloběh.

Ještě než se dostanu k samotnému textu, rád bych řekl v takové obecnější rovině několik připomínek k tomu, jakým způsobem řešíme, nebo neřešíme otázky sucha. Kolega předřečník zmiňoval ve své řeči zákon o ochraně zemědělského půdního fondu, potažmo protierozní vyhlášku. Dlouhou dobu to byla taková paní Columbová, o které všichni hovořili, nikdo ji nikdy neviděl. Před časem se objevil v meziresortním připomínkovém řízení návrh. My jsme si ho pročítali. Já jsem si pročítal i ty připomínky - například i připomínky z Ministerstva zemědělství. A přiznám se, že nemám pocit, že by tento návrh měl nějakou velkou šanci toho, že vzejde do platnosti. A pokud by vešel do platnosti, tak nejsme úplně přesvědčeni, že by přinesl to, co by přinést měl, to znamená ochranu půdy proti erozi.

Další věc, kterou musím zmínit, pokud hovoříme o krajině, jsou lesy. Česká republika je poměrně unikátní v tom, že významnou část, vlastně větší polovinu lesů vlastní stát. Z celkové výměry lesů nějakých 48 % je ve správě státního podniku Lesy České republiky a je to zhruba - jen připomínám - jedna šestina rozlohy této země. Na začátku roku jsme kritizovali strategii, která platí od září loňského roku a je do roku 2024. Chtěl bych říct jednu věc, protože reakce jak pana ministra, tak i ministerstva byla taková poměrně podrážděná, tak abych byl fér a zaznělo to, tak chci říct, že rozhodně ta strategie není špatná jako celek. Není špatná. Není to tak, jak se říká, že bychom nesouhlasili s každou jednou větou. Je v ní spousta super věcí. Některé pasáže připomínají moderní učebnici zakládání lesů, a to je určitě dobře.

To, co nám na tom v principu vadí nejvíc, jsou dvě věci. Jedna je ta ekonomika, obchodní model. Z našeho pohledu se nedostatečně v té strategii reflektuje to, že kůrovcová katastrofa, kterou teď máme, byla do značné míry akcelerovaná obchodním modelem, který lesy v minulosti měly. Ten obchodní model vyrval kontrolu nad lesem z rukou lesníků, dal ji někam jinam a z našeho pohledu ta strategie tuhle skutečnost nedostatečně reflektuje. Druhá věc, hodně se hovoří a i při novelizaci lesního zákona to tady zaznívalo, hodně se hovoří o škodách způsobených zvěří při obnově lesa. A musím říct, že i to pojetí myslivostí, které v té strategii je nějakým způsobem vykresleno, tak nám nedává dostatečnou záruku v tom, že lesy budou schopny omezovat škody na obnovujících se porostech zvěří. Co mi přijde už jako extrémně absurdní a určitě se o tom budeme bavit jindy a jinde, tak jsou zprávy o tom, že by se měly v masové míře pronajímat obory. To už mi přijde za hranou.

Další věc je záležitost ochrany existujících vodních zdrojů. Pan ministr a potažmo Ministerstvo zemědělství před časem zahájilo sérii jednání, která mají vést k řekněme nalezení nějaké podoby ústavního zákona, který by chránil vodu. A já si myslím, že to je dobře a z tohoto místa děkuji za tuhle iniciativu. Myslím si, že to je potřeba minimálně se bavit o tom, jakým způsobem by ta ochrana vody a vodních zdrojů měla probíhat. Ale jsem malinko skeptický z toho důvodu, že já ten základní problém nevidím v tom, že bychom měli nějak extrémně děravou legislativu, ale v tom, že ji prostě nejsme schopni dodržovat. A je otázka, jak a jestli tohle případný ústavní zákon dokáže nebo nedokáže řešit. A u těch vodních zdrojů bych určitě chtěl, abychom se dále bavili například o Želivce. Teď se mluví o tom, že se bude investovat do technologií, které by měly zlepšit zpracování vody na pitnou vodu, ale chtěl bych se ptát, jak je možné, co je podstata toho znečišťování, které se tam děje.

S panem ministrem Brabcem tady od doby, co jsem v Poslanecké sněmovně, řešíme naši lokální kauzu na jihu Moravy ohledně pátého největšího zdroje pitné vody v České republice. Také nemám pocit, že by stát k ochraně tohoto vodního zdroje přistupoval správně. A když pojedeme o pár kilometrů, tuším 15, dále, tak se můžeme podívat na jiný vodní zdroj u Ostrožské Nové Vsi a podívat se, co se tam děje v ochranných pásmech, co se tam staví a jestli o tom úřady vědí a pokud ano, tak co o tom vědí. Tolik k ochraně.

Nám prostě chybí systematický přístup ke krajině. My máme data, různé akademické instituce, neziskové instituce, ale taky organizace zřizované ať už Ministerstvem životního prostředí, nebo Ministerstvem zemědělství. Dokážou krajinu a to, co se v ní děje, poměrně zajímavým způsobem monitorovat, dokážou generovat spoustu dat, která by měla být základem naší práce a našeho uvažování o krajině. A neděje se tak. Máme i nástroje. Máme pozemkové úpravy. Všude se říká, jak je to skvělý nástroj. Za ty roky, za tu dobu, kdy u nás pozemkové úpravy jsou, tak když vezmeme lokality, kde už pozemkové úpravy proběhly, kde probíhají a kde jsou plánovány, tak se bavíme už o milionech hektarů půdy. A mne strašně mrzí, že není vůle tento nástroj využívat víc. Já jsem navrhoval do tohoto rozpočtu, resp. do rozpočtu na tento rok navýšení rozpočtu na pozemkové úpravy o 400 mil., čímž bychom se dostali ke 100 % kapacity, s jakou je Státní pozemkový úřad schopen realizovat projekty pozemkových úprav. Paní kolegyně Krutáková navrhovala 300 mil., což by taky věci pomohlo. Tohle prostě bohužel neproběhlo.

A další věc, nejsou jenom pozemkové úpravy. My přece máme i další nástroje alternativní, se kterými můžou pracovat i třeba vlastníci půdy. Zmíním často teď v médiích a na sociálních sítích zmiňovaný Model Zdoňov, který má velký potenciál k tomu dělat v krajině přesně ty věci, které krajina potřebuje. A podpora je minimální, pokud vůbec nějaká. A samozřejmě to není jenom o nějakém monitorování a nějaké přestavbě. Ale my se musíme zaměřit i na hospodaření v krajině. Zemědělci, lesníci a další lidé, kteří v krajině hospodaří, jsou - a odpusťte mi ten termín - buzerováni kupou různých předpisů, nařízení, ale to podstatné, to, co ta krajina potřebuje, tak řešíme naprosto minimálně. A mě mrzí, že vláda s aparáty ministerstev, které za sebou má, doposud nepřišla s nějakým opravdu systémovým a systematickým řešením, které by bylo od fáze monitoringu a zkoumání krajiny přes její přestavbu a promítlo by se i do předpisů a do státní správy, která nějakým způsobem reguluje hospodaření v krajině. Tak to asi budeme muset udělat sami.

A teď už se dostanu k samotnému vodnímu zákonu. Jak jsem v úvodu říkal, já tuto novelu nepovažuji za nic špatného. Myslím si, že řada myšlenek, které v té novele jsou, je samozřejmě správně. Ale vyčítám jí to, že řeší důsledky, nikoliv příčinu. A co mi tam chybí nejvíc a budu se tomu v rámci druhého čtení a projednávání na výborech věnovat, tak za prvé je to nějaká větší a smysluplnější ochrana chráněných oblastí přirozené akumulace vod. Já už jsem při projednávání minulé novely navrhoval pozměňovací návrh, který se týkal právě § 28, který řeší tzv. Chopavy, k tomu, aby ochrana byla důslednější a reflektovala to, že se bavíme o hydrologicky i hydrogeologicky významných, dost možná nejvýznamnějších lokalitách naší země. A druhá věc, která mi tam chybí, je nějaké systémové uchopení tzv. říční krajiny. Říční krajina a říční koryta, to jsou místa, kam steče voda, kterou nedokáže zadržet půda a zeleň. A já si myslím, že ten vodní zákon by měl nějakým způsobem více akcentovat význam říční krajiny, význam přirozených říčních koryt k tomu, abychom tu vodu vrátili do krajiny a aby měla lepší možnosti vsakování. A myslím si, že je důležité do toho zákona dostat tři jednoduché principy, aby v této věci zákon rozlišoval mezi intravilánem a volnou krajinou, aby ve volné krajině nebyly toky zatrubňovány, anebo na nějakou opodstatněnou výjimku, a aby každý vodní tok v té volné krajině měl nějaké ochranné pásmo s nějakým jasně stanoveným způsobem hospodaření tak, aby nedocházelo k negativním důsledkům špatné praxe hospodaření.

Není to veselé povídání, ale věřím tomu, že při projednávání na výborech se sejde celá řada dobrých a věcných připomínek. Některé návrhy, nebo alespoň jejich věcné záměry jsem měl možnost vidět a určitě je podpoříme. A doufám, že využijeme příležitost, že právě teď otvíráme zákon o vodách. Tedy o tom nejdůležitějším nebo o jedné z nejdůležitějších věcí, jakou máme a jakou potřebujeme, k tomu, abychom pomohli krajině, ale i hospodářům, kteří v té krajině hospodaří, aby problémy s vodou byly hypotetické a abychom skutečně nemuseli my a naše děti a děti našich dětí řešit sucho. Protože to si opravdu nepřeju.

Já vám děkuji za pozornost.