Jako příklad si uveďme George Floyda. Byl násilník, narkoman, zločinec a zemřel při policejním zákroku. Najednou jsme sledovali, jak se přebarvují loga, univerzity pořádají povinné tryzny a sportovci klesají na kolena. Kdo neklečel, byl okamžitě označen za rasistu.

Druhý extrém přišel nyní, a to po atentátu na Kirka. Mohu se mýlit, ale zdá se, že právě ti samí, kteří tehdy vyžadovali pokleknutí a úctu k hnutí BLM, dnes tuto smrt relativizují. A když ji přímo neschvalují, objevují se v jejich vyjádřeních různá „ale“, která mají politický atentát zlehčit.

To, že je v této souvislosti každý konzervativní a pravicový názor opět nálepkován jako „ultrakonzervativní“, „ultrapravicový“, či dokonce „ultrane­bezpečný“, už ani nestojí za řeč. Ještě výraznější kontrast je vidět v USA. Po smrti Floyda hořely ulice, po smrti Kirka se plní kostely.

Rezignací na svobodu projevu, ale i svobodu po projevu, a na politiku jako soutěž názorů podkopáváme sílu našeho kulturně historického okruhu, kterému jsme zvyklí říkat „Západ“.