Konzervativec nepotřebuje křičet, že je jiný, protože jeho odlišnost je přirozenou součástí života, ne manifestem.

Paradoxně právě tento svět bývá mnohem individuálnější a rozmanitější. Zatímco progresivní prostředí často směřuje k jednotnému postoji a „správnému“ názoru, konzervativní lidé si svou svobodu prožívají tiše, po svém a bez potřeby veřejného potvrzení. A možná právě v tom spočívá jeho skutečná barevnost, v tichém bohatství odlišností, které nepotřebují dav, aby měly smysl.

Mnoho lidí si dnes pod pojmem konzervativec vybaví karikaturu z historických filmů, přísného, bigotního věřícího s pochodní, který hlídá hranice správné víry a pořádku. Tahle představa má ale s realitou pramálo společného. Moderní konzervativec není dogmatik, jeho síla spočívá v úctě k osvědčenému, nikoli v odporu k novému. Chápe, že minulost není vězení, ale zkušenost, základ, na kterém lze stavět budoucnost, nikoli pouta, která by ji měla svazovat.

Ve skutečnosti konzervativní myšlení často vychází z hlubokého respektu k rozmanitosti lidských cest a k přirozenému řádu, který nevznikl dekretem, ale životem samotným. Tam, kde progresivní přístup někdy vidí nutnost revoluce, konzervativec hledá evoluci, proměnu, která má smysl, protože vyrůstá z kořenů, ne z módy.

Konzervatismus tak není temný kout dějin, ale klidná a barevná zahrada, kde se různé květy učí růst vedle sebe bez potřeby křičet, že právě ony jsou ty správné.