Když studenti na výročí teroristického útoku 7. října vyvěšovali z oken palestinské vlajky, také se nic nedělo. Prý jen shoda okolností.

Když tu zaznívalo „From the river to the sea“, což je výzva k likvidaci židovského státu, opět se nic nedělo.

Dlouhodobě jsme podporovali různé skupiny mladých lidí, často nespokojených se svým okolím a upozorňujících na skutečné i domnělé nespravedlnosti ve světě i historii. Jejich aktivity bývaly prezentovány jako boj proti útlaku menšin, xenofobii, rasismu, klimatickým změnám nebo za kulturní rozmanitost — a my jsme na ně štědře přispívali, aniž bychom se ptali, zda jsou skutečně prospěšné.

Postupně jsme také začali nezdravě normalizovat psychické potíže až do bodu, kdy může vzniknout dojem, že kdo žádné nemá, je „divný“. I tyto aktivity jsme podporovali.

Do škol pouštíme lidi a projekty, které vychází z podobných východisek.

A teď se divíme, že část společnosti omlouvá násilné činy, jako byl teror v Pardubicích?

A teď nás překvapuje, že si tyto skupiny navzájem poskytují podporu v boji proti tomu, co je běžně označováno jako „normální“?

Možná je čas začít o těchto věcech otevřeně mluvit.