Projížděl jsem vyzdobenými městečky a obcemi, míjel nasvícené domy, zahrady týdny předem plné světelných řetězů a cítil jsme neskonalý smutek, nespravedlnost, samotu. Ti nejbližší mě nechali samotného, protože potkali někoho, kdo jim připadal lepší, či našli místo, které považovali za lepší.
Jednou jsem se vracel domů v dost nedobrém rozpoložení a po příjezdu jsem napsal snad první básničku v životě. „Černo černá tma“. Byla hodně depresivní, doslova ze mě vyjela. Končila ale pozitivně, „poděkováním“ mému obranáři, který na mě vždy čekal a radostně mě vítal.
Jakkoli to někomu může připadat infantilní, tem čtyřnohý kámoš mě držel nad vodou. Takto jsem prožil dvoje Vánoce. Třetí už jsem se naštval, koupil, postavil a nazdobil stromek (k velké radosti obranáře) a s Nerem jsme si udělali Štědrý večer.
Ten den mě vlastně postavil na nohy i díky tomu hafošovi, ke kterému jsem cítil odpovědnost a on mi dával lásku a radost. Uvědomil jsem si, že musím zvednout hlavu a porvat se, aby bylo líp, abych nebyl sám a podařilo se. Dal jsem to.
Ne každý ale tu sílu najde, zvláště, pokud je starší senior a přišel o partnera, se kterým prožil celý život. Ne každý má rodiče v pravém smyslu slova. Milující, chápající. Každý člověk nemá takového přítele, který nezištně pomůže v nejtěžší chvíli.
Naši prarodiče dávali na štědrovečerní stůl talíř navíc. Pro někoho potřebného, pro nenadálého pocestného. Prosím, udělejte to také a nenechávejte ten talíř prázdný a místo u stolu neobsazené. Pozvěte někoho, kdo zůstal sám. Není podstatné, zda jej znáte, ale můžete mu zachránit život.
Hezké svátky všem
