Milan Štěch

"Slušně, ale důrazně."
  • Pelhřimov
  • místopředseda Senátu
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je -0,06. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

15. 11. 2019 18:13:09

Výročí listopadových událostí je příležitost se na chvíli zastavit a ohlédnout

Výročí listopadových událostí je příležitost se na chvíli zastavit a ohlédnout

Projev na slavnostním shromáždění u příležitosti 30. výročí událostí 17. listopadu 1989

Včera jsem se společně se současnými a bývalými senátorkami a senátory zúčastnil slavnostního shromáždění u příležitosti 30. výročí událostí 17. listopadu 1989. Při této příležitosti jsem měl možnost vystoupit s následujícím projevem:

Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, milí hosté,

ani se nechce věřit, že od listopadových událostí roku 1989 uplynulo již 30 let. Všichni, kteří je osobně zažili a intenzívně prožili, mají možná podobně jako já pocit, že to bylo nedávno, že čas ubíhal nějak rychleji, než v době listopadu předcházející.

Výročí přelomových společenských změn je příležitostí na chvíli se zastavit a ohlédnout se zpět. Nejen pro připomenutí si událostí a procesů, které nás dovedly k dnešní současnosti, ale i proto, abychom si plně uvědomili nejen časovou vzdálenost, ale především změny od onoho bodu přelomu. Vždyť od té doby vyrostly téměř dvě nové generace, pro které je dnešní uspořádání společnosti běžnou, možná šedou realitou, na níž nic zvláštního nevidí, protože se do ni narodili nebo v ní prožili podstatnou část svého života.

Osobně se počítám k těm pamětníkům, kteří považovali a považují společenskou a ekonomickou změnu roku 1989 za neodvratnou událost. Nefunkční, neefektivní komunistický systém prohrával a nakonec prohrál svůj souboj s tržní ekonomikou a demokracií, do jisté míry lze říci, že se nakonec zhroutil sám do sebe. S odstupem let si stále více cením toho, že se tak stalo klidným, relativně kultivovaným způsobem, i za to bychom měli protagonisty listopadových událostí, za všechny jmenujme Václava Havla, ocenit.

Vývoj od roku 1989 do dneška byl jistě poznamenán řadou problematických událostí a rozhodnutí, nicméně jej považuji obecně za pozitivní a vcelku úspěšný, a to přesto, že jsem zejména v době, kdy jsem byl v čele Českomoravské konfederace odborových svazů, řešil řadu konfliktních situací. Některým problematickým záměrům té doby, například snaze privatizovat veřejné služby, zejména ve zdravotnictví a školství, se podařilo zabránit. S následky jiných realizovaných rozhodnutí se potýkáme dodnes. Nutno ovšem dodat, že o tato, byť leckdy problematická rozhodnutí, se vedl korektní zápas v rámci parlamentní demokracie.

Do veřejného prostoru se opakovaně vrací téma privatizace „divokých devadesátých let“. Ano, tato doba byla poznamenána řadou nejasností a problémů spojených s masívní plošnou privatizací. Tomu „pomohla“ hesla o „zhasnutí“ nebo „útěku před právníky“. Mnohé majetkové transfery vyvolávají opakovaně otazníky a spory, což dokazuje, že byly zatíženy mnohými problémy a současně za leckdy nevyjasněných okolností umožnily koncentraci velkých majetků v soukromých rukou za velice krátkou dobu. Tyto záležitosti jsou dodnes předmětem diskusí o legitimitě takto získané ekonomické a následně třeba mediální moci.

Tím nechci v žádném případě zatracovat privatizaci jako takovou, dokonce jsem s odstupem času nabyl přesvědčení, že právě rychlá privatizace byla potřebná a v řadě oblastí se v konečném důsledku vyplatila. Kromě vzniku soukromého vlastnictví, mocného motivujícího faktoru efektivního podnikání, umožnila také, a to je neméně důležité, rychlý vstup zahraničních investorů, které jsme nutně potřebovali, protože země neměla dostatek kapitálu na nezbytné investice do modernizace firem a zvýšení jejich konkurenceschopnosti.

Přesto dnes mnozí vidíme, že v některých oblastech zřejmě neměla být privatizace tak urputná. Stát si podle mého názoru měl ponechat velmi silné kompetence například v oblasti infrastruktury, veřejných služeb, přírodních zdrojů, zejména v hospodaření s vodou a lesy.

Plebiscit o vstupu České republiky do EU ukázal, že občané si od našeho členství mnoho slibovali. A mnohé se také naplnilo. To potvrzuje naše hospodářská výkonnost a sociální stabilita. Osobně však musím říci, že jsem očekával efektivnější a promyšlenější politiku v oblasti čerpání evropských dotací, zejména k výstavbě dopravní infrastruktury.

Vážení….!

Uplynulo 30 let a jsem velmi rád, že mohu konstatovat, že se nám daří udržovat základní atributy demokratického státu. Máme svobodné volby na všech úrovních veřejné moci bez mimořádných excesů, požíváme svobody slova a umíme kultivovaně využívat svobodu shromažďování. V zemi působí nezávislá média veřejné služby, která samozřejmě musí mít dána základní pravidla svého fungování v demokratické společnosti a ty plnit, ale které je také nutno chránit. Jsem názoru, že již dnes je stále více ovlivňován silou peněz, a to od reklamy až po promítání soukromých zájmů do informační politiky jednotlivých médií. Je nutno počítat i se snahami cizí moci informačně ovlivňovat český mediální prostor a ovlivňovat veřejnost. Tomu musíme čelit.

Naše generace se těší nevídanému privilegiu. Ohlédneme-li se do nedávné či vzdálenější evropské historie, zjistíme, že jde zřejmě o první generaci v českých zemích, která nezažila válku. Ano, je to skoro neuvěřitelné, že prakticky všechny generace předešlé zažily situaci, kdy občané na našem území byli postiženi válečnými konflikty. A trpěli lidsky i materiálně.

Je to pro mě ta nejvyšší hodnota, která je pevně spojena a vlastně garantována naším členstvím v Evropské unii a NATO. Jsou lidé, kteří jsou názoru, že mimo vojenský pakt bychom byli v lepší situaci. Považuji takové názory za idealistické a nereálné. Realita Evropy a světa, definovaná pozicemi supervelmocí, je prostě taková, že bez angažmá v systému kolektivní bezpečnosti by byla země jako Česká republika osamocena a tak nepřímo ohrožena. Pouze v systému kolektivní bezpečnosti, ve vojenském seskupení, tkví jediná reálná možnost ochrany a obrany v případě krize. Krize, která, věřím, nenastane, ale to neznamená, že takovou možnost nemáme vést vůbec v patrnosti.

Nemůžeme ovšem říci, že vše je bezproblémové a růžové. Například v posledních měsících vnímám s jistou nervozitou narůstající riziko obchodních válek. Česko, jakožto jedna z nejliberálnějších a nejotevřenějších ekonomik, nutně doplácí na jakékoliv obchodní války kdekoli na světě.

Naše otevřenost přinesla zemi na jedné straně prosperitu, umocněnou pracovitostí, vzděláním a dovedností českých lidí, ale na straně druhé je tu důsledek pro nás problematický. Zahraniční a nejen zahraniční investoři masivně vyvážejí zisky a kapitál z naší země v míře, která je již na pováženou a nesnese srovnání s okolními zeměmi. Nejde mi zde vůbec o zpochybnění práva investora na zisk, jde o jeho přiměřenost a užití, například aby byl významně reinvestován v zemi původu, tedy v České republice, a to i v oblasti služeb.

Vážení…,

naše republika je demokratická země s fungujícím parlamentním systémem. Demokracie není samozřejmostí, nepřichází bez nutného úsilí a práce. A vždy existují síly, které láká zmocnit se většího podílu moci mimo složitý a někdy těžkopádný demokratický systém, a získávat tak pro sebe výhody a profit. Demokracii je proto třeba dnes a denně pěstovat, kultivovat, posilovat, podporovat a bránit. V naší historii máme dostatek silných příkladů, kam její zanedbání vede.

Součástí české a dříve československé demokracie je i Senát. Opakované otevřené či skryté útoky na horní komoru Parlamentu jsou nebezpečné, chybné a nepřijatelné. Senát sehrál bezpochyby významnou roli ve fázi postupného budování demokracie v naší zemi po roce 1989, byť byl bohužel ustaven s několikaletým zpožděním. Přesto prokázal, zejména při zkvalitňování legislativy, ale neméně v oblasti zahraniční politiky a dalších oblastech svůj zásadní význam pro stabilitu demokratického systému v Česku. Je tak nejen pojistkou parlamentní demokracie u nás, k čemuž jej předurčuje například většinový volební systém.

Považuji Senát také za významný faktor garance polistopadového vývoje v naší zemi. Jeho setrvačnost brání tomu, aby například po výrazném vítězství strany nebo hnutí při volbách do Poslanecké sněmovny, s řekněme extrémním programem, nedošlo k jednorázové tsunami v politice a byl čas pro voliče na případné korekce.

Konec konců, dvoukomorovost českého Parlamentu je ukotvena v Ústavě, a tu bychom měli ctít všichni, obzvlášť ti, kteří se nacházejí v pozici, ať zákonodárné, tak výkonné či jiné funkci, ve veřejném životě, prezidentem počínaje.

Podobně, jako celá společnost, prošel i Senát za 23 let vývojem. Zatímco v počátku jeho novodobé existence byli úspěšní kandidáti vybíráni voliči spíše podle svého společenského postavení a známosti z celostátní politiky.

V současnosti významně vzrostlo zastoupení regionálních politiků. Lze říci, že horní komora se postupně přirozeným způsobem regionalizuje. Není to jev neobvyklý, v některých zemích je Senát na takovém principu dokonce koncipován. Do práce horní komory to přináší bezpochyby vysokou úroveň odbornosti při posuzování návrhů zákonů, které mají přímý dopad na regiony, města a obce. Na druhé straně jsme povinni věnovat neméně velkou pozornost i nadále tématům celostátním a mezinárodním záležitostem, především těm, o kterých se někdy říká, že jsou naším národním zájmem.

Vážení…!

Před třiceti lety, ale také před 101 lety, konec konců dnes a neméně v budoucnu šlo a jde v zásadě o to nejpodstatnější – o svobodu a demokracii. Měli jsme ji, ztratili jednou, ztratili podruhé, znovu získali a dnes v ní žijeme, a proto chovejme se a jednejme tak, aby tomu tak bylo i v budoucnosti.

Děkuji za pozornost.

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout