Nakonec si V. Havel odseděl jen polovinu a byl propuštěn. Lidi už se nebáli ozvat a proti uvěznění protestovali, včetně známých tváří. S tím si režim přestával vědět rady. Nejen na pracovištích a ve školách se také stále více diskutovalo třeba o zprávách z Hlasu Ameriky apod. Ledy sice začínaly pukat, přesto se jednalo teprve o předposlední uvěznění V. Havla. To poslední ale bylo už epizodní a přišlo krátce před sametovou revolucí v říjnu 1989.
Byla to doba plná očekávání. Nebyl internet, počítače, mobily. Všechny letáky a písemnosti se poctivě roznášely, psaly přes kopíráky na psacích strojích, množily přes blány cyklostylů.
Z dnešní doby by ale V. Havel byl možná zklamaný. Z některých komunistů a agentů jsou velmi zámožní občané, z jiných kovaných soudruhů zase bijci jejich vlastní, komunistické ideologie. Ovšem až třeba po 30 letech. A ti nejzatvrzelejší neopustili svoji představu na nějakou tu "Velkou říjnovou revoluci" a už (ne tiše) čekají na svoji příležitost.
A pak je tu mladá levice neomarxistů prostupujících internacionálně Evropou, formujících své šiky pod vlajkami zeleného alarmismu i nového panevropismu. Zatímco před 30 roky jsem viděl svět nadějně, dnes mám o něj obavy.
Autor fota: Jaroslav Krejčí – Jaroslav Krejčí heirs, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=66118093
