PhDr. Ing. Mgr. et Mgr. Jiří Valenta, DBA

  • KSČM
  • Plzeňský kraj
  • poslanec
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 3,93. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

31.01.2019 13:21:00

Právo, které dlouhodobě nikdo neuplatňuje, oslabuje svoji váhu

Právo, které dlouhodobě nikdo neuplatňuje, oslabuje svoji váhu

Projev na 26. schůzi Poslanecké sněmovny 31. ledna 2019 – interpelace premiéra Babiše k válečným reparacím

 Vážené kolegyně, vážení kolegové, členové vlády a zejména vážený pane premiére,

samozřejmě nejprve bych vám rád poděkoval, že po domluvě s vaším sekretariátem jste dnes dorazil a mohu tak svoji interpelaci, kterou zde mám již několik měsíců, přednést.

Dovolte mi, abych začal poměrně obecně. Válečné reparace, tedy odškodné placené po válce poraženým státem vítěznému státu či vítězným státům ať již ve formě peněžité, či nepeněžité, bývají vždy jakousi nedostatečnou kompenzací za útrapy, strasti, oběti či škody způsobené nepřítelem. Přesto takto nedokonalým a nedostatečným nástrojem, který nemůže postihnout všechny způsobené újmy, neboť například lidský život se finančně vyvážit nedá, je obrovskou ostudou každé politické reprezentace, v tomto případě české, když na zcela oprávněné, a dokonce právně uznané odškodnění ve své činnosti a aktivitách rezignuje a k obhajobě takovéto ignorace ještě používá falešná či úmyslně neúplná fakta a argumenty.

V této souvislosti se můžeme ptát: Kde je otázka reparací za škody z druhé světové války právě nyní také frekventována? Asi všichni víte, že zřejmě nejvíce v Polsku a v Řecku. Ale naší vládě je to lhostejno. Stačí se přece stále odvolávat na Česko-německou deklaraci, k jejíž právní irelevanci se také dostanu.

Dámy a pánové, jen pro vaši informaci, řecký účetní dvůr, obdoba Nejvyššího kontrolního úřadu v České republice, vyčíslil válečné škody v této helénské zemi na 309,5 miliardy eur, což je 7 750 miliard korun. K tomu řecká vláda tvrdí, že by s těmito penězi nejspíše nikdy nespadla do hospodářské krize. Ovšem o tomto vyjádření si samozřejmě můžeme myslet své.

Ani sousední Polsko se odškodnění nikdy nezřeklo. Ti, kteří si to myslí, ti se mýlí, sdělil před rokem Sejmu předseda vládní strany Právo a spravedlnost Jaroslaw Kaczyński, nejvlivnější to polský politik. Lidské i materiální ztráty, které Polsku způsobili nacisté a také Němci, vyčíslila analýza Sejmu na 248 miliard zlotých. To je pro změnu 1 490 miliard korun. Polský prezident Duda k tomu uvedl, že se Polsko svého nároku nikdy nevzdá a Německo zaplatit musí.

A přesně takový postoj by měli v případě skutečné obhajoby práv naší země a jejich občanů zaujmout i někteří političtí představitelé, alespoň dle mého názoru. Na rozdíl od Polska mělo být Československo za válečné škody odškodněno od západního Německa. Jistě víte, že se jednalo o státní a politický celek s německým označením Bundesrepublik Deutschland.

Vláda v Praze vyčíslila reparační nároky na 306 miliard československých korun vyjádřeno v dobové měně. Dostali jsme ale pouhých a velice směšných 230 milionů korun československých. Když budeme hodně vstřícní, můžeme k této částce ještě přičíst platby z Německa provedené v šedesátých letech jako odškodnění obětem lékařských pokusů a nuceně nasazených. Ale na více než na čtyři procenta úhrady platných československých nároků se nemůžeme dostat. Opakuji, z oprávněných nároků byla uhrazena pouhá čtyři procenta, což je skutečně tristním faktem nejen historicky, ale zároveň i vzkazem do budoucna, že vraždit, krást, ničit a loupit je vlastně v pořádku. Protože žádná spravedlnost není. A tak se nedivme, že viník se najednou začal cítit ještě poškozeným, a proto například i landsmanšaft zkouší, co vydržíme. A nemůžeme si nalhávat, že někteří čeští politici tomuto veletoči nenapomohli a nenapomáhají. Jmenovat raději nebudu, ale všichni dobře víme, o koho se jedná.

Vážený pane premiére, dámy a pánové, vítězné spojenecké mocnosti, Anglie, Spojené státy a Sovětský svaz, se zabývaly reparacemi již na krymské konferenci, která se konala počátkem února roku 1945. V přijatém protokolu v části pět, jež pojednávala o reparacích, je uvedeno: "Německo bude povinno dát věcnou náhradu za škody, které způsobilo spojeneckým národům za války." Protokol dále pokračoval ustanovením o formách vymáhání reparací na Německu.

Reparacemi se léta již zabývala i postupimská konference. V oficiálním protokolu v části III je ustanovení o německých reparacích. Říká se zde mj: "V souladu s rozhodnutím krymské konference, že Německo bude povinno nahradit v co největší míře škody a utrpení, které způsobilo Spojeným národům a za něž se německý národ" - zdůrazňuji, německý národ - "nemůže zbavit odpovědnosti, bylo dosaženo dohody o reparacích..." Takže jestli např. kolega Kalousek, ale i jiní, se při kočkování s kolegou Okamurou v minulém týdnu, kdy jsem se bohužel účastnil zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku, rozhodl ve víře vrchovaté, že předseda SPD označil za válečné viníky Němce, a nikoliv nacisty, tak se do velké míry plete. Ostatně i poválečné projevy prezidenta Beneše vyřčené v přímém dobovém kontextu stylizují do pozice hlavního viníka Němce, nejen nacisty, kteří velkou většinou přistoupili na total krieg.

O škodách, které Němci způsobili nejen nám, se jednalo ale i jinde. Problematiku řešil např. i norimberský proces s válečnými zločinci. Žaloba konstatovala, že z Československa bylo deportováno do Německa 750 tis. československých občanů na nucené práce k vojenským účelům. Po obsazení země 15. března 1939 se obvinění zmocnili velkých zásob surovin a potravin. Odvezli do Německa velké množství vozového parku včetně lokomotiv, vagónů, parníků a trolejbusů, vybavení laboratoří a uměleckých muzeí, knihy, obrazy, umělecké předměty, zařízení i nábytek. Ukradli zlatý fond a všechny československé valuty, včetně 23 tun zlata, které tehdy mělo nominální hodnotu 5,5 mil. liber šterlinků. Oloupili české banky a mnohé české průmyslové podniky. Vyloupili a přisvojili si český veřejný i soukromý majetek... Tak zní názor spojenců, nikoliv tedy názor můj, kteří rozhodli o vykonání spravedlnosti vůči představitelům Německa - a to jsem citoval z příspěvku prof. dr. Pavlíčka, CSc., který toto uváděl např. v Rudém právu - Právu, pardon.

Válečné škody Československé republiky oznámené úřadu IARA, což byl Mezispojenecký reparační úřad, činily 19,5 mld. dolarů a byly přepočteny podle kupní síly v roce 1938 v poměru 15,79 korun československé za 1 dolar. Mimo jiné hodnota konfiskovaného německého majetku takovéto výše nedosahovala, a proto některé požadavky organizací sudetských Němců nejsou oprávněné ani z hlediska ekonomického. Právní hledisko připojím za moment.

Často registrovaný argumentační faul, že se obě strany, tedy Česká republika a Německo, podle části textu písemné odpovědi pana premiéra Babiše, dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti a nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti, v sobě skrývá podle mého názoru mimořádně nebezpečnou relativizaci válečného utrpení a z poškozené strany Československa, jeho občanů, uměle vytváří jakéhosi spoluviníka války, a to je zcela nepřijatelné. Musíme si uvědomit, že korektní sousedské vztahy obou zemí mohou být realizovány pouze tehdy, kdy oprávněné a dokonce mezinárodně uznané pohledávky budou mezi nimi vyrovnány. Až potom může být udělána tlustá čára za temnou minulostí, která měla v průběhu totalitní války vedené Německem vyústit v genocidu českého národa, v lepším případě odsunutí jeho příslušníků kamsi na východ a u pečlivě rasově vybraných osob poněmčení. A podotýkám, že je pro mne v tomto ohledu zcela irelevantní, že také významná část mé rodiny odešla po druhé světové válce do západní části Německa - otčím byl Němec a moje matka dlouhodobě žila v německém Hausburgu. Ale složil jsem zde poslanecký slib a spravedlnost a zájmy své země musím hájit, bohužel i na rozdíl od české vlády, a to bezezbytku. I proto se z tohoto místa ptám, kde je nyní v ohledu historické spravedlnosti ta stále proklamovaná a také štědře finančně živená kolektivní paměť našeho národa? Neobjevuje se již jen ve formě štvavých antivlasteneckých vyjadřování některých skoro až obskurních institucí, zejména neziskového typu? Co Úřad pro studium totalitních režimů, kde jsou jeho výstupy? Nescvrkla se některým šikovně pouze na dobu mezi lety 1948 až 1989 jejich paměť? Scvrkla a dobře víme komu a komu za to náš stát ještě královsky platí, ale to je zase na jiné téma.

Zpět k válečným reparacím. Willy Brandt v 70. letech v Praze námi nárokované reparace slíbil, ovšem podmínil je sjednocením Německa s odůvodněním, že přece západní Německo nebude platit i za Německo východní. I tato podmínka byla následně splněna. Hans-Dietrich Genscher také přislíbil reparační nároky zaplatit, prý po sjednocení Německa se sejdeme a rychle dohodneme. Ale když k tomu mělo reálně dojít, němečtí představitelé raději šikovně využili nástroj v podobě českému národu odrodilého Václava Havla a některých jeho šikovných kolegů k sepsání a signaci jakéhosi odpouštěcího dokumentu, o kterém jsem již hovořil, který ale bohužel pro ně nesplňuje právní náležitosti mírové smlouvy, která by válečné reparace de iure poražené zemi odpustila. Po uzavření smlouvy 2 + 4 předcházející sjednocení Německa jeho politická reprezentace předstírala, že mlčení o válečných reparacích znamená, že tyto jsou již navždy smeteny ze stolu. Ovšem dokonce i podle právníků Ministerstva zahraničí USA mlčení Němců - a teď cituji - prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti. Prof. Václav Pavlíček, o kterém jsem se již zmiňoval, významný odborník na tuto problematiku, tvrdí, že naše nároky můžeme stále kdykoli položit na jednací stůl. A proč to tedy neuděláme? A neuděláme to zrovna nyní, když je Německo již po několik let - pan Kalousek, kritik reparací, říkal při schvalování státního rozpočtu, myslím, čtyři roky - ve významném rozpočtovém přebytku a nejspíše by pro něj ani nebyl problém alespoň něco z dlužné částky uhradit? Co takhle potom z toho přidat důchodcům či jiným potřebným, kterých není u nás zrovna málo? Naší zemi však chybí vlastenecká odvaha jejích představitelů, přičemž stálé odvolávání se na tu setrvale zmiňovanou Česko-německou deklaraci z roku 1997 je již více než trapné.

Reparační nároky zakotvené v Pařížské reparační smlouvě, prosím pěkně, pane premiére, stále trvají. Konkrétně se mělo ke konci války v našem případě jednat o 4,5 % z německého průmyslového majetku a 3 % z majetku německého v cizině. A jestli by chtěl někdo z našich nároků účelově odepsat sumu za zkonfiskovaný sudetský majetek, měl by si tuto smlouvu z roku 1945 pořádně nastudovat. Zde je v paragrafu A mj. uvedeno, že my, Československo - a teď cituji - jsme povinni konfiskovat německý majetek tak, aby se nedostal zpět do německých rukou, a také že konfiskované majetky odpočtou signatární vlády od svého podílu na reparacích... Ovšem toto ustanovení se odškodnění za zabavený sudetoněmecký majetek rozhodně netýká, protože již v dalším paragrafu D se přesně specifikuje: Při provádění ustanovení paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů a nebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa a v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací... Proto, pan premiére, ani z pseudonároků odsunutých sudetských Němců strach mít nemusíte, jestli tedy uznáváte mezinárodní právo - a já se osobně domnívám, že ho uznáváte. Z uvedeného ustanovení přece jasně vyplývá, že konfiskace německého majetku, tedy i majetku sudetských Němců, byla pro naši zemi jako signatárního státu Pařížské reparační dohody povinná. Podtrhuji to slovo povinná, aby nedošlo ze strany některých proněmecky orientovaných znovu k mýlce. Dámy a pánové, znovu pro všechny opakuji, že jde o částku 3,5 bilionu korun dnešní měny, přičemž Slovenská republika má přirozeně právo na její poměrný díl, a také to, že o úhradě válečných reparací rozhodly hlavní vítězné mocnosti, takže, prosím, nejedná se o žádný český nacionalistický plezír.

Nyní bych si dovolil přejít přímo k písemné odpovědi pana předsedy vlády Babiše. Pozornost odvádějící komentáře týkající se polských nároků si dovolím ve svém vystoupení dát stranou, neboť pro samotný smysl mé iniciativy mají jen ilustrativní význam.

Pan předseda vlády mi ve své odpovědi např. napsal: Česká vláda nepovažuje otázku vymáhání reparací za aktuální... Ptám se, kdy jindy, když ne teď v době velkého hospodářského rozmachu Německa? Podotýkám, že hospodářský přebytek Německa dosáhl v minulém roce v kurzovém přepočtu skoro k hranici 100 mld. korun.

A dále mi předseda vlády píše: Poválečné uspořádání Evropy má velkou hodnotu a nemělo by být zpochybňováno... Autor této odpovědi - nevím, kdo to byl, jestli pan Andrej Babiš osobně, si bohužel odpovídá na otázku, kterou jsem mu nikdy nepoložil, a úmyslně tak odvádí pozornost od samého merita věci.

Každému je přece jasné, že v rámci požadavků na válečné reparace o zpochybňování tzv. dalšího poválečného uspořádání vůbec nejde, spíše naopak, jde o jeho potvrzení a konzervaci. Jedná se mi o to, a znova podtrhávám, o spravedlivou kompenzaci za všemožná válečná příkoří způsobená Němci, nad kterými nelze jen tak mávnout rukou.

Na závěr svého vystoupení ještě připomínám platný zákon č. 150/1947 Sb., který má název Dohoda o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata. Ten, jak jsem uvedl, stále platí. A zmiňovaná Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1997 nemohla tento stav změnit. Ten mohla právně narovnat jen mírová konference a uzavření příslušné mírové smlouvy s Německem, která by obsahovala i příslušnou reparační tečku. A k té nikdy nedošlo.

Pane premiére, vy zcela jistě dobře víte, že právo, které dlouhodobě nikdo neuplatňuje, oslabuje svoji váhu a v tomto případě jde někomu o čas především. Apeluji na vás jménem mnoha válkou postižených českých občanů a jejich potomků a současně vás prosím, neřiďte se v tomto ohledu názory popíračů, ale ani odkladačů spravedlnosti a respektujte stále platné právní normy. Svým jasným postojem pomozte daný stav brzdící další rozvoj korektních česko-německých vztahů obrátit v očekávaný prospěch obou našich národů, a to na platformě jednání rovného s rovným.

S vaší písemnou odpovědí plnou bázlivého kličkování, odvádění pozornosti, podloženou podle mnohých odborníků dokonce i ne zcela správnými fakty, tedy skutečně souhlasit nemohu a ctihodné Sněmovně ji také navrhuji odmítnout.

A na úplně samý závěr bych se vás ještě rád zeptal, zda vám odpověď na moji písemnou interpelaci psal někdo, kdo píše odpovědi na interpelace i na Ministerstvu zahraničí. Dostala se mi totiž do rukou odpověď pana ministra Petříčka na interpelaci pana Kobzy a shodují se v ní s tou vaší odpovědí celé dlouhé odstavce, a to doslova. Tak alespoň v tom, že jste v koalici jednotní. Prosím ale, opisujte od sebe jen dobré věci.

Děkuji.

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout