PhDr. Josef Skála, CSc.

historik, publicista a editor revue Střípky ze světa
  • KSČM
  • mimo zastupitelskou funkci
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 4,33. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

Dotaz

27.04.2019 19:54:19 - IJN

Reparace nebudou nikdy ČR doplaceny??? Jak by měla ČR postupovat a zda vyvolá KSČM jednání se SRN???

V první odpovědi na dotaz okolo reparací děkuji za názor, ale je-li v SRN pohledávka 20 biliónů Kč, musí být všem našim politikům jasně sděleno lidem ČR, že je jejich povinnost trvat na doplacení jako ŘEcko. Máte nějaké doporučení, jak tento národní zájem prosadit? Děkuji za odpověď. JN

Odpověď

29.04.2019 22:40:51 - PhDr. Josef Skála, CSc.
Jedničkou mezi žijícími znalci, kteří naše právo na německé reparace hájí – a dokládají jeho nespornou legitimitu navzdory „zubu času“ - je profesor Václav Pavlíček. Právě on brilantně identifikoval i rodokmen těch, kdo je sabotují u nás doma. Spatřuje ho v „obnově ideové koalice druhé republiky“, chmurného intermezza mezi Mnichovem a okupací. I dnes se na ní, říká moudrý profesor,     „podílejí stejné, nebo podobné síly jako tehdy: monarchisté, část šlechty, část církevní hierarchie, značná část mediálních prostředků podporovaných v některých případech jako tehdy z německých peněz a sudetoněmeckého hnutí. Shodné jsou i mnohé požadavky a cíle, jen nenávistný antisemitismus je zatím utlumen. Naproti tomu nic nového proti stavu v druhé republice není v útocích na dr. Beneše, T. G. Masaryka, bojovníky za svobodu republiky nebo na některé směry toto odboje, na tradice první republiky, laický stát; hanobí se husitství, česká reformace a národní obrození a velebí se protireformace a rakušáctví. To vše bylo tehdy rozvinuto v druhé republice a patřilo k ideologii českého fašismu.“ A je „proto užitečné tehdejší dobu studovat, srovnávat a připomínat. Takové projevy, tendence a činnost byly nebezpečné pro demokracii a český národ tehdy a jsou jimi i dnes.“

Co bylo jádrem demagogie, k níž se uchýlila pomnichovská kolaborace? Ponižující žvást, že jsme si Mnichov vlastně „zavinili sami“. Protože jsme neuměli včas „chytit vítr“ a najít „dostatečně kladný poměr k Říši“. Dnes to až takhle přímočaře zatím nikdo neriskne (i když o jezuitské okliky není nouze). Teď je však hlavní ozvěnou toho, co tak plasticky zachytil Václav Pavlíček, dotěrná sugesce, že i my, Češi, jsme se vůči Němcům dopustili „masového bezpráví“, ba „zločinů pro lidskosti“. A má-li tedy být o otázce viny vůbec řeč, pak  jako bychom si vlastně „neměli co vyčítat“. Právě tomu jdou naproti i úlitby typu výroku, jenž zazněl v Událostech ČT letos, 80 let od 15. března 1939. Redaktorka ho nazvala „vznikem protektorátu“. O nacismu, natož jeho národních barvách, nepadla jediná zmínka.  

K tak kolaborantským švindlům nemohou mlčet ani veličiny kalibru exprezidenta Václava Klause, docenta Jiřího Weigla či poslance Václava Klause. Ti si všichni cítili potřebu říci nahlas a jednoznačně, že šlo nejen o nacistickou, nýbrž právě německou okupaci – a právě ta je i bezkonkurenčně nejtragičtější kapitolu našich dějin. Kolem jejího kulatého výročí vyslovili i řadu myšlenek, mířících k roli dnešního Německa – a „nesamozřejmosti“ našich národních perspektiv v jejím kontextu. Tam, kde to čte či slyší širší veřejnost, to však byly jen ojedinělé hlasy. Ostatní ceremoniáři to vesměs odbyli moudry na úrovni „válka je vůl“ a „svoboda křehká květinka“, již „třeba bránit i dnes“. Kdekoli  se zmohli i na „aktuální konkretizace“, stříkal z nich většinou zmijí jed přesně opačným směrem, než odkud k nám totalitní teror a genocida dorazily ve skutečnosti.    

Pro tuhle „ideovou koalici“ je téma reparací noční můrou a černým svědomím. Právě reparace totiž otázku, kdo komu bestiálně ublížil - a musí ho proto odškodnit - staví jednoznačně a na ostří nože. A to verdiktem všech tří protifašistických mocností. A ne proradnými lejstry profláknutých advokátů. Těch, co pašují „restituční nároky“ Hitlerových kompliců, kteří si později zfixlovali životopis.

Jenže českou politiku hyzdí i dvě nevábné množiny. Prvá řeční o „spojenecké vděčnosti“, jsou to však díkůvzdání za kariéry a prebendy, na něž se zmohla jen díky cizokrajným pasákům. Druhé obludárium je ještě nevábnější. „Strategičtí spojenci“ je drží pod krkem za alotria, napáchaná za loupeže tisíciletí. I v podsvětí jiných  „tunelů“ do veřejných financí a statků, českých i „evropských“.     

Dnešní parlamentem by reparace, tak jak je nastolilo Řecko, prošly jen zázrakem. Ukázal to i poslední pokus, iniciovaný komunistou Jiřím Valentou a šéfem SPD Tomio Okamurou. Brizanci tématu to nijak nesnižuje, právě naopak.                                                                                                                                                       Musí však najít rezonanci v široké veřejnosti, jež o dnešní politice ztrácí iluze. Oslovit „mlčící většinu“ a dosáhnout její podpory. Většině těchto lidí dnes skutečně věrohodný, razantní mluvčí chybí. Otázka německých reparací je z těch, které ho mohou katapultovat. Má to však jednu podmínku. Prorazit blokádu cenzury a dezinformace, jíž se většině dnešních generací daří otázku reparací buď ututlat úplně, anebo zprznit až k nepoznání.

I znalejšímu publiku se věší na nos, že za reparacemi se zavřela voda. A sice prý podpisem česko-německé deklarace z roku 1997. Je to lež jako věž. Kolik nám Německo dluží, prosákne v médiích s masovým dosahem jen zcela svátečně. A pokud ano, pak v poloze 360 miliard korun, jak zněl verdikt summitu v Postupimi, zpřesněný pařížskou konferencí v témže roce. Kdo si dal naposled práci vyčíslit ji v „penězích roku 2019“, a na 1945? Dnes se 360 miliard rovná jen asi desetině našeho HDP. Hrubý domácí produkt předválečného Československa však nedosahoval ani 100 miliard. A státní rozpočet činil kolem 20 miliard.                                                                                                                                                                                                                    

Že německý dluh je dnes o celý řád vyšší, než v „penězích roku 1945“, je mimo diskusi. Jeho aktuální výši to však chce spočítat s germánskou pedanterií. „Střelba od boku“ by téma jen kompromitovala. Náš nárok přitom není jako ten Šajlok, co kvůli „své libře masa“ dlužníka mrzačil. Nám to, nač máme svaté právo, stačí ve splátkách, které Německo pocítí méně než velké sucho, erupci islandské sopky či náklady migrační vlny. Tak aby nebyl ani v nejmenším poškozen jediný z občanů SRN, závislých na důchodech z veřejných zdrojů.  Proč roční sumu, na něž se reparace rozepíší –klidně i na 20 či více let – neinkasovat z výnosů německých firem na našem území? Spolková vláda by jim z mamutího přebytku svých daňových příjmů uměla kompenzovat levou zadní.

I proto – ač zdaleka nejen z tohoto důvodu – je nejvyšší čas věrohodně vyčíslit i další položku směrodatné rovnice. A sice německý zisk z české práce i ostatních faktorů na našem území – od počátku tzv. tržní transformace i v dnešním ročním průměru. V Itálii i dalších zemích výši zisku, který z nich inkasuje německá ekonomika, uvádí seriózní a veřejně publikovaná statistika. To samé už nelze odkládat ani v našem případě. A získat tak i další relevantní rámec pro výpočet splátkového kalendáře německých reparací, jež jejich plátci ničím neublíží - a nám, Čechům, poskytnou zdroje, chybějící dnes k obnově suverénního rozvoje, ale i důstojného podzimu života ročníků, na něž peklo německé okupace dolehlo osobně, či vahou svých poválečných následků.

Stát Izrael nemá s německým odškodněním problém. K tomu se sluší blahopřát. Útrapy i oběti „podlidí“, hnaných rasovou selekcí a genocidou, však stíhaly i  nás, Čechy. Náš nárok na odškodnění, stvrzený protifašistickými mocnostmi,  nezpochybnilo nikdy ani Německo. Po pomstě neprahnul už na troskách jeho agrese. Tím méně po ní prahne dnes.

Cílem je pravý opak. Posílit vozovou hradbu proti magorům, co vraždí napříč světem v XXI. století. Proti všem, kdo hrotí napětí i směrem, kterým to táhlo už „Třetí říši“. Kdo se tam, kde se vyhrát nedá, dere ze stejně nízkých pohnutek.  Reparace jsou jasnou zprávou všem, kdo hrozí lidstvu kolektivní sebevraždou - i kdo té psychopatii posluhují či zbaběle ustupuje. Zprávou o tom, že zločince proti míru a lidskosti – i jejich komplice a advokáty – nemine trest, byť třeba až po desítkách let.

Přidaná hodnota reparací tkví i v rozvoji, jemuž vrátí šanci. V nápravě ekonomických ztrát a existenčních tobogánů, sociálních pastí i zločinů proti naší přírodě, drancované dnešním „právem“ silnějšího. V restartu ekonomické suverenity i naší důstojné pozice na světových trzích. Životních jistot, opřených o stabilní zdroje. Tohle vše je i skutečným zájmem našeho silnějšího souseda. Tím zrádnější jsou atavismy, šilhající po opaku. Přesilovka, jež ztrácí smysl pro míru, se nakonec mstí i Německu. Se železnou pravidelností.