Za druhé Pindík neprokázal, že v době nákupu měl k dispozici potřebnou částku přes jeden a půl miliardy korun.

Přitom je všem, kdo se kdy dostal do neblahého kontaktu s finančním úřadem, že důkazní břemeno je na plátci daně, ne na jeho správci. Pro jistotu přeloženo do češtiny, finančnímu úřadu stačí se něco jenom domnívat, dokazovat nemusí vůbec nic, zato nebohý občan se musí hájit a pokud mu to úřad přikáže, musí prokázat třeba i to, že v Sarajevu na Ferdinanda nestřílel.

Tyto dvě skutečnosti by měly okamžitě přitáhnout pozornost finančního úřadu. Ten by měl vydat jeden nebo libovolné množství potřebných daňových výměrů, které by postihly nejprve 1,5 miliardy korun, které byly použity na nákup dluhopisů, jelikož ty v jeho zdaněných příjmech nefigurovaly. Jelikož nákup dluhopisů byl pouze fiktivní a měl sloužit k získání nezdaněného příjmu, musí následovat další daňové výměry. Ovšem vzhledem k neuhrazení daní musí následovat potřebné množství výměrů daňového penále.

A to by suma sumárum mohla být částka až přesahující půl miliardy, o které by byl bohatší státní rozpočet České republiky. Do té doby, než bude dlužná částka uhrazena, měl by  finanční úřad, blokovat potřebné částky na účtech Pindíka a jeho firem.

Opravdu kardinální problém nastává však v okamžiku, když si uvědomíme, že finanční úřady jsou podřízeny Pindíkovi. Když se jedná o obyčejného občana České republiky, tak se chovají finanční úřady hůře než gestapo. Když jde však o přivandrovalce, který sice přebrodil jen řeku Moravu, ale je v České republice jen proto, aby kořistil z jejího majetku a fungující ekonomiky, a ještě k tomu, je nadřízeným finančních úřadů, jsou najednou FÚ hluché a krotké jako eunuši, strážci harému, zmrzačené, bezpohlavní to bytosti.