Zcela symptomatické je, že Milion chvilek nesvolává masové demonstrace ve chvílích, kdy jsou skutečně oslabovány základní pilíře demokratického právního státu. Když se rozostřuje odpovědnost moci, když se klíčová rozhodnutí přesouvají mimo dosah voličů, když se oslabuje parlamentní kontrola, když dochází k erozi státnosti a faktickému vyprázdnění politické suverenity, tehdy panuje ticho. Žádná Letná, žádné naléhavé výzvy, žádné řečnické pózy o „ohrožení demokracie“. Spolek mlčí. Nebo spí. Možná proto, že skutečná obrana demokracie by vyžadovala kritiku vlastního hodnotového tábora.
Naopak se s chirurgickou přesností mobilizuje vždy tehdy, když se k moci – na základě svobodných, rovných a řádných voleb – dostanou politici, kteří neodpovídají ideologickému vkusu organizátorů. V tu chvíli se demokratický proces náhle mění v problém. Volby přestávají být výrazem vůle lidu a stávají se „ohrožením demokracie“, které je třeba „napravovat“ tlakem z ulice. Takové převrácení významů je samo o sobě popřením demokratického principu.
Jedním ze základních pilířů demokracie totiž není permanentní vítězství „správných lidí“, ale respekt k výsledkům voleb – ať se nám líbí, nebo ne. Demokracie je schopnost přijmout porážku, nikoli ji obcházet moralizujícími demonstracemi. Kdo respektuje volby jen tehdy, když dopadnou správně, demokracii nebrání. Ten ji podkopává.
Je však nutné otevřeně pojmenovat ještě jednu rovinu, o níž se mlčí: peníze. Milion chvilek hospodaří s nemalými finančními prostředky, které jsou opakovaně utráceny za okázalé politické manifestace, pódia, techniku, marketing, produkci a symbolická gesta bez reálného společenského dopadu. Miliony korun mizí v politickém aktivismu, jehož hlavním výsledkem není posílení demokracie, ale další polarizace společnosti a pocit morální nadřazenosti úzké skupiny.
Tyto prostředky by přitom mohly sloužit skutečně potřebným. Mohly by pomáhat lidem v sociální nouzi, rodinám v krizi, seniorům, dětem, zdravotně postiženým. Mohly by být investovány do reálné občanské solidarity, nikoli do permanentní politické mobilizace proti „těm nesprávným“. Místo toho jsou spalovány v demonstracích, které nic neřeší, nic nestaví a nikomu konkrétně nepomáhají – s výjimkou vlastního pocitu správnosti organizátorů.
Takto se demokracie nebrání. Takto se z ní dělá ideologická zástěrka a obchodní značka. Demokracie redukovaná na protest proti vybraným politickým oponentům přestává být demokracií a mění se v nátlakový mechanismus, který rozděluje společnost na „osvícené“ a „nepřijatelné“. To je logika kulturní války, nikoli demokratického soužití.
Skutečná obrana demokracie je nepohodlná. Vyžaduje důslednost, sebekritiku a schopnost mlčet tam, kde mluví volby. Vyžaduje odvahu hájit pravidla i tehdy, když výsledek nevyhovuje. Kdo však demokracii vytahuje jen jako zbraň proti politickým soupeřům a současně přehlíží její skutečné ohrožování, ten není jejím obráncem. Je jejím hrobařem – byť s transparentem v ruce a pódiem za zády.
