Tento posun není náhodný. Je výsledkem postupného erodování základních principů, na nichž stojí právní stát. Nejde přitom o jednotlivé excesy nebo ojedinělá selhání. Problém je hlubší: v některých případech se zdá, že i soudy nejvyšších stupňů začínají rezignovat na elementární procesní standardy, které mají být samozřejmostí.
Základní práva účastníka řízení – právo být slyšen, právo vyjádřit se k rozhodujícím okolnostem, právo na nestranného soudce – nejsou akademickou dekorací právního řádu. Jsou to pojistky proti libovůli. Jakmile se začnou relativizovat, otevírá se prostor pro rozhodování, které sice formálně odpovídá zákonu, ale materiálně se vzdaluje spravedlnosti.
Zvlášť alarmující je, když soudy činí zásadní procesní závěry, aniž by si ověřily základní skutkové předpoklady. Typickým příkladem je formalistické odmítnutí podání jako opožděného, aniž by bylo vůbec zjištěno, zda byly splněny podmínky, od nichž zákon tuto opožděnost odvozuje. Takový postup není projevem právní jistoty – je jejím popřením. Právo se zde neaplikuje, ale redukuje na technickou překážku.
Tento formalismus je o to nebezpečnější, že se tváří jako profesionalita. Ve skutečnosti však jde o rezignaci na podstatu soudní práce. Soudce není operátor procesních formulářů. Je garantem spravedlivého procesu. Pokud se spokojí s povrchním posouzením a ignoruje rozhodná tvrzení účastníka, přestává tuto roli plnit.
Dalším varovným signálem je oslabování poučovací povinnosti soudu. Ta přitom není „servisem navíc“, ale základním nástrojem, jak zajistit rovnost účastníků. Pokud soud účastníka nepoučí o jeho právech a následně mu vytkne, že je nevyužil, nejde o procesní disciplínu, ale o systémovou nespravedlnost.
Stejně problematické je i nedostatečné odůvodňování rozhodnutí. Rozhodnutí, které se nevypořádá s klíčovými argumenty, není jen nekvalitní – je nebezpečné. Bez řádného odůvodnění totiž není možné ověřit, zda soud rozhodoval na základě práva, nebo na základě libovůle. A právě zde se láme důvěra v justici.
Libovůle přitom nevzniká skokově. Nevzniká jedním špatným rozhodnutím. Vzniká postupně – tím, že se drobná pochybení začnou tolerovat, že se procesní pravidla začnou vnímat jako obtěžující formalita a že se důraz přesune z kvality procesu na rychlost a „vyřízení věci“. Výsledkem je justice, která sice produkuje rozhodnutí, ale ztrácí schopnost přesvědčit, že rozhoduje spravedlivě.
A právě zde se vracíme k oné znepokojivé větě: k soudu se dnes často nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek. Rozsudek jako administrativní výstup, nikoli jako výsledek férového procesu. Rozsudek, který uzavírá spor, ale neřeší pocit křivdy. Rozsudek, který formálně obstojí, ale materiálně selhává.
Tento trend je o to vážnější, že se může stát neviditelným. Justice si na něj zvykne. Účastníci řízení rezignují. A veřejnost přestane očekávat, že soudy budou garantem spravedlnosti. V takové chvíli už nejde jen o kvalitu jednotlivých rozhodnutí, ale o samotnou podstatu právního státu.
Otázka tedy nestojí, zda jsou soudy schopny vydávat rozhodnutí. To bezpochyby jsou. Otázka zní: jsou ještě schopny vydávat rozhodnutí, která vznikají v procesu odpovídajícím základním principům spravedlnosti?
Pokud odpověď na tuto otázku začne být nejistá, nejde o problém jednotlivých soudců. Jde o problém systému. A ten už nelze řešit jednotlivými opravnými prostředky, ale pouze návratem k tomu, co by mělo být samozřejmé: že právo není technika, ale služba spravedlnosti.
Zdroj:
1. Ústavní
soud (2014) Nález sp. zn. III. ÚS 1836/13 ze dne 27. 2. 2014. Sbírka
nálezů a usnesení ÚS, sv. 72, č. 24/2014.
→ Nepřezkoumatelnost rozhodnutí jako porušení práva na spravedlivý proces.
2. Ústavní
soud (1997) Nález sp. zn. III. ÚS 94/97. Sbírka nálezů a usnesení ÚS,
sv. 8.
→ Povinnost soudů řádně odůvodňovat rozhodnutí jako základní podmínka vyloučení
libovůle.
3. Ústavní soud (2005) Nález sp. zn. IV. ÚS 718/05.
→ Spravedlivý proces jako procesní garance, nikoli jen správnost výsledku.
