Jenže právě zde se odehrává jiný příběh, který dalece přesahuje jeden opatrovnický spor vedený u Okresního soudu v Nymburce. Tento případ totiž nevyvolává otázku, zda soud rozhodl správně či nesprávně. Vyvolává mnohem nepříjemnější otázku: plní ještě odvolací soud svou úlohu nezávislého kontrolního orgánu, nebo se stále častěji omezuje na hledání důvodů, proč potvrdit postup soudu prvního stupně, i když sám připouští jeho procesní pochybení?
Byla opakovaně podána námitka podjatost soudkyně Okresního soudu v Nymburce Mgr. Zuzany Kubů. Současně bylo upozorněno, že ještě před rozhodnutím o této námitce soud pokračoval v provádění významných procesních úkonů. Nešlo přitom o administrativní opatření, ale o úkony, které mohly zásadně ovlivnit další průběh opatrovnického řízení, zejména otázku výslechu nezletilých dětí ještě před vypracováním znaleckého posudku z oboru psychologie, jenž měl posoudit možné ovlivnění či manipulaci dětí jedním z rodičů. Jinými slovy, podatel požadoval, aby soud nejprve zjistil, zda výpovědi dětí nejsou ovlivněny manipulací, a teprve poté z nich činil důkaz. Takový návrhje naprosto konzistentní přesto jej soud odmítl. Nelze jej však bez dalšího označit za absurdní nebo zjevně bezdůvodný.
Do věci následně vstoupil Krajský soud v Praze. Jeho usnesení ze dne 22. října 2025 představuje podle autora učebnicový příklad vnitřního rozporu soudního rozhodování. Odvolací soud totiž výslovně konstatoval, že okresní soud nepostupoval správně, když návrh odmítl jako nesrozumitelný či neurčitý. Naopak uvedl, že návrh byl určitý a bylo z něj zřejmé, čeho se podatel domáhá. Současně však ponechal výsledek řízení prakticky beze změny a pouze změnil procesní kvalifikaci z odmítnutí na zamítnutí. Jinými slovy – krajský soud sám přiznal procesní chybu Okresního soudu v Nymburce, ale její praktické důsledky odstranil pouhou změnou formulace výroku, aniž přesvědčivě vysvětlil, proč zjištěné pochybení nemělo žádný dopad na zákonnost celého postupu.
Ještě problematičtější je však odůvodnění vztahující se k námitce podjatosti. Krajský soud uvedl, že ačkoli byla námitka podjatosti předložena nadřízenému soudu, bylo „nutné o návrhu rozhodnout, neboť rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření nesnese odkladu“. Jenže právě zde odvolací soud rezignoval na skutečný přezkum. Nevysvětlil, proč právě v tomto konkrétním případě šlo o úkon nesnesoucí odkladu. Neuvedl, jaká konkrétní újma by vznikla, pokud by soud několik dnů vyčkal na rozhodnutí o námitce podjatosti. Neprovedl žádné poměřování mezi právem na zákonného soudce a potřebou okamžitého rozhodnutí. Místo konkrétní argumentace pouze zopakoval obecnou zákonnou formulaci. Takový postup může formálně obstát, ale z hlediska přesvědčivosti odůvodnění ponechává zásadní otázky bez odpovědi.
Právě tato procesní situace vedla k podání žaloby pro zmatečnost. Jejím účelem nebylo pouze zpochybnit výsledek řízení. Měla otevřít otázku, zda lze schvalovat a legalizovat rozhodování uskutečněné v době, kdy dosud nebyla vypořádána námitka podjatosti, a zda lze přehlédnout procesní vady, které zasahují samotné právo na zákonného soudce. Jenže zde nastává další paradox celé kauzy. O žalobě pro zmatečnost měl v prvním stupni podle procesních pravidel rozhodovat Okresní soud v Nymburce, tedy soud, jehož předchozí procesní postup byl jedním z hlavních důvodů této žaloby. Následně právě tatáž soudkyně rozhodovala i o otázce soudního poplatku za žalobu pro zmatečnost. Tedy vznikla procesní situace, která objektivně vyvolává pochybnosti o efektivitě přezkumu. Ne proto, že by snad zákon výslovně takový postup zakazoval, ale proto, že běžný občan může oprávněně očekávat, že přezkum tvrzených procesních vad bude probíhat způsobem, který nebude vyvolávat pochybnosti o jeho nestrannosti.
Celá věc pak skončila způsobem, který symbolizuje rostoucí formalismus české justice. Řízení o žalobě pro zmatečnost bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku a Krajský soud v Praze tento postup potvrdil. Nikdo nezpochybňuje, že soudní poplatky mají své místo v právním řádu. Zde však poplatek přestal být nástrojem financování soudnictví a stal se procesní překážkou, která uzavřela cestu k věcnému přezkumu zásadních procesních námitek. Jakmile se začalo mluvit o právu na zákonného soudce, o důsledcích nevyřízené námitky podjatosti nebo o kvalitě odůvodnění předchozího rozhodnutí, celá debata se přesunula k otázce, zda byl uhrazen soudní poplatek. Takový vývoj nevzbuzuje důvěru, že soudy skutečně hledaly odpověď na položené otázky.
Někdo může namítnout, že jde o ojedinělý případ. Jenže právě to je argument, který zaznívá pokaždé, když se objeví další podobná kauza. Jednou jde o formalismus, podruhé o nedostatečné odůvodnění, potřetí o nepřezkoumatelnost, počtvrté o ignorování podstatných námitek. Každé jednotlivé pochybení lze vysvětlit. Ve svém souhrnu však vytvářejí obraz justice, která je stále méně ochotna připustit vlastní procesní chybu a stále více spoléhá na to, že složitost procesních pravidel většinu občanů odradí od další obrany.
Důvěra veřejnosti v soudy nevzniká tím, že soud rozhodne. Vzniká tím, že občan rozumí, proč soud rozhodl právě takto. Pokud soud přizná procesní pochybení soudu prvního stupně, ale přesto jeho výsledek prakticky zachová, pokud bez podrobnější argumentace schvaloval pokračování řízení přes námitku podjatosti a pokud následně věcný přezkum skončí na procesní překážce, není překvapivé, že důvěra veřejnosti slábne. Největším nepřítelem justice totiž není kritika. Největším nepřítelem justice je okamžik, kdy občané přestanou věřit, že soudy jsou ochotny kriticky přezkoumat i vlastní postup a připustit pochybení.
Ministr spravedlnosti již dnes disponuje rozsáhlými podklady a chronologií celé kauzy, procesními námitkami i konkrétními soudními rozhodnutími. Nikdo po něm nemůže požadovat, aby zasahoval do nezávislého rozhodování soudů. To mu nepřísluší. Může však v rámci výkonu státní správy soudů zkoumat kvalitu procesních postupů, úroveň odůvodnění soudních rozhodnutí a opakující se systémové nedostatky. Pokud se tak nestane ani nyní, nebude už otázkou, zda česká justice čelí jednotlivým procesním selháním. Skutečnou otázkou bude, zda si dokáže sama zachovat důvěru občanů. A pokud ne, kdo ji před ztrátou této důvěry ochrání.
Zdroj:
Evropský soud pro lidská práva. Kreuz v. Poland, č. 28249/95, rozsudek ze dne 19. června 2001. Dostupné z: HUDOC – European Court of Human Rights.
Evropský soud pro lidská práva. Běleš and Others v. the Czech Republic, č. 47273/99, rozsudek ze dne 12. listopadu 2002. Dostupné z: HUDOC – European Court of Human Rights.
Evropský soud pro lidská práva (velký senát). Zubac v. Croatia, č. 40160/12, rozsudek ze dne 5. dubna 2018. Dostupné z: HUDOC – European Court of Human Rights.
Česká republika. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zejména § 14, § 15a, § 15b, § 75a, § 102 a § 235a, ve znění pozdějších předpisů.
Česká republika. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2025, č. j. 100 Co 266/2025-12.
