Případ, v němž vystupuje Mgr. Kateřina Skalková ředitelka odboru dohledu a kárné agendy Ministerstva spravedlnosti ČR, není výjimečný tím, co se v něm stalo, ale tím, jak na něj reagovalo Ministerstvo spravedlnosti. Namísto důsledného přezkumu přišlo vyrozumění, které budí vážné pochybnosti o kvalitě i smyslu samotného dohledu. Ministerstvo v něm totiž neprovedlo základní věc – nezjistilo skutkový stav. Nevyžádalo si exekuční spis, neověřilo časový průběh úkonů, nezkoumalo konkrétní postup exekutora. Přesto dospělo k jednoznačnému závěru, že k pochybení nedošlo. Takový postup není dohledem, ale jeho simulací.

Zvlášť alarmující je způsob, jakým ministerstvo pracuje s právní argumentací. V otázce námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (§ 88 exekučního řádu) ministerstvo bez dalšího dovozuje, že protože o námitkách rozhodl soud, exekutor postupoval správně. To je logický i právní nonsens. Zákon totiž nepožaduje pouze to, aby námitky byly postoupeny, ale aby se tak stalo řádně a bez zbytečného odkladu. O tom však ministerstvo neřeklo jediné slovo. Jinými slovy: rezignovalo na vlastní kontrolní funkci.

Ještě závažnější je vnitřní rozpor v samotném odůvodnění. Ministerstvo uvádí, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí z konce roku 2025, ale současně tvrdí, že bylo exekutorovi doručeno již v březnu téhož roku. Taková chronologie je zjevně nemožná. Pokud si orgán veřejné moci nevšimne takto elementárního rozporu, nebo jej dokonce převezme do svého rozhodnutí, nelze hovořit o řádném výkonu veřejné správy. V právním státě je nepřezkoumatelnost rozhodnutí jedním z nejzávažnějších defektů – a přesně o ten zde jde.

Ministerstvo navíc operuje s nesprávným výkladem občanského soudního řádu, když naznačuje, že exekutor zkoumá přípustnost dovolání. Ve skutečnosti je tato pravomoc výlučně na straně dovolacího soudu. Taková chyba není pouhou akademickou nepřesností; jde o zásadní nepochopení procesního práva, které má přímý dopad na hodnocení zákonnosti postupu exekutora.

Celkový obraz je znepokojivý. Dohledový orgán místo toho, aby aktivně prověřoval možné porušení zákona, přejímá roli obhájce exekutora. Namísto věcného přezkumu nabízí formální odmítnutí. Namísto analýzy skutkového stavu poskytuje obecné fráze. A nakonec věc „uzavírá“ s tím, že další podání nebude vyřizovat, pokud nepřinesou nové skutečnosti. Jinými slovy: orgán, který má chránit zákonnost, si sám stanoví hranici, za níž už kontrolu vykonávat nebude.

Takový přístup má širší důsledky. Podkopává důvěru veřejnosti v exekuční systém jako celek. Posiluje pocit bezmoci účastníků řízení, kteří se ocitají mezi exekutorem a státem, jenž odmítá efektivně zasáhnout. A především relativizuje samotný princip právního státu, podle něhož musí být výkon veřejné moci kontrolovatelný a přezkoumatelný.

Případ JUDr. Jiřího Bulvase tak není jen individuálním sporem o náklady exekuce či procesní postup. Je symptomem hlubšího problému: selhání institucionální kontroly. Ministerstvo spravedlnosti zde neplní roli garanta zákonnosti, ale stává se pasivním administrátorem stížností. Pokud má být dohled skutečně účinný, musí být materiální, nikoli formální. Musí vycházet z konkrétních zjištění, nikoli z domněnek. A především musí být ochoten připustit, že i exekutor může pochybit.

Dokud se tento přístup nezmění, bude se podobných případů objevovat více. A s každým dalším bude narůstat nejen počet poškozených, ale i eroze důvěry v právní systém. Dohled, který nehlídá, totiž není jen neúčinný – je nebezpečný.

Zdroj:

_{1. Ministerstvo spravedlnosti České republiky (nedatováno) Výkon státního dohledu nad exekutory. Dostupné z: Výkon státního dohledu}

_{2. Ministerstvo spravedlnosti České republiky (nedatováno) Kompetence ministerstva spravedlnosti v exekucích. Dostupné z: Kompetence ministerstva}