Kauza vedená pod sp. zn. 16 A 22/2025 a následně 16 A 5/2026 totiž nepůsobí jako ojedinělá chyba. Působí jako ukázka justice, která stále častěji upřednostňuje procesní formalismus před skutečnou ochranou práv.

Nejvyšší správní soud nejprve rozsudkem č. j. 6 As 170/2025-37 zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem proto, že soud ignoroval podstatné části žaloby. Ano, ignoroval. NSS výslovně konstatoval, že se krajský soud některými žalobními okruhy „vůbec nezabýval“. Soud tedy rozhodl, aniž by se vypořádal s podstatou části věci. Už to samo o sobě je naprosto devastující vizitka fungování justice.

Jenže po zásahu Nejvyššího správního soudu nepřišla náprava. Nepřišla větší opatrnost. Nepřišla snaha respektovat závazný právní názor vyšší instance. Naopak. Přišla další procesní konstrukce, další komplikace, další formalismus a další nezákonné rozhodnutí.

Výsledek? Druhý zásah NSS.

Rozsudkem č. j. 9 As 55/2026-19 Nejvyšší správní soud zrušil další usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, tentokrát proto, že soud nezákonně požadoval soudní poplatek a následně řízení nezákonně zastavil.

To už není drobný omyl. To není překlep. To není banalita. To je situace, kdy soud vytvoří nezákonnou procesní překážku a následně na ní postaví celé zastavení řízení. A co je nejhorší? Účastník řízení na vady upozorňoval předem. Namítal nesrovnalosti v časové posloupnosti procesních úkonů, upozorňoval na předčasnost výzvy k zaplacení soudního poplatku i na rozpory ve spise. Soud jeho námitky odmítl. Až Nejvyšší správní soud následně potvrdil, že výzva byla skutečně nezákonná.

Jakou důvěru má mít občan v soudnictví, když soud ignoruje námitky účastníka a pravdu mu dá až vyšší instance po měsících řízení? Jak má veřejnost věřit v právní stát, když soud vydá nezákonné usnesení, zastaví řízení a teprve Nejvyšší správní soud musí celou situaci napravovat?

A tím problém nekončí.

Celá věc začíná působit ještě znepokojivěji při pohledu na samotnou formu rozhodování. V usnesení č. j. 16 A 5/2026-65 soud uvádí, že rozhodl „předsedou senátu Mgr. Václavem Trajerem“. Jenže kde jsou konkrétní členové senátu? Kdo přesně rozhodoval? Kdo nese odpovědnost za nezákonná rozhodnutí? Veřejnost to často neví. A právě v tom spočívá další nebezpečný problém současné justice — postupná ztráta transparentnosti a odpovědnosti.

Soudní moc není nedotknutelná kasta stojící mimo veřejnou kontrolu. Naopak. Soudy rozhodují jménem republiky, zasahují do základních práv občanů a musí proto snášet maximální požadavek na zákonnost, transparentnost a přezkoumatelnost. Pokud však občan neví, kdo konkrétně rozhodoval, pokud soud vydává nezákonná usnesení a pokud je musí opakovaně rušit Nejvyšší správní soud, důvěra v justici se logicky hroutí.

A právě důvěra je dnes největším problémem české justice.

Lidé stále častěji vidí soudy ne jako ochránce práv, ale jako instituci produkující formalismus, procesní překážky a nekonečné procedury. Namísto spravedlnosti přichází pocit, že hlavním cílem některých soudů je najít důvod, proč věc neprojednat.

Nejvyšší správní soud v této kauze výslovně připomněl, že krajský soud měl žalobce poučit a umožnit mu upravit žalobu. Místo toho následovala cesta vedoucí k nezákonné poplatkové povinnosti a zastavení řízení. To je přesně ten typ přepjatého formalismu, který ničí důvěru veřejnosti v soudnictví.

Justice totiž nesmí fungovat jako administrativní labyrint, v němž se občan ztratí mezi procesními překážkami. Soud není továrna na odmítání žalob. Soud má poskytovat ochranu právům. Pokud však soud začne místo ochrany práv vytvářet další a další procesní bariéry, přestává plnit svůj základní ústavní účel.

Největší nebezpečí celé této kauzy nespočívá jen v konkrétních nezákonných usneseních. Skutečné nebezpečí spočívá v tom, že podobné věci začínají veřejnost považovat za normální. Že si společnost zvyká na to, že soud vydá nezákonné rozhodnutí, vyšší soud jej zruší a vše běží dál, jako by se nic nestalo.

Jenže takto právní stát fungovat nemůže.

Pokud budou soudy opakovaně vydávat nezákonná usnesení, pokud budou ignorovat závazné právní názory vyšších soudů a pokud bude spravedlnost nahrazována formalismem, nebude problémem jen konkrétní krajský soud.

Problémem bude samotná česká justice.

Protože justice, která ztratí důvěru občanů, přestává být pilířem právního státu a začíná být jeho největším ohrožením.

 _Zdroje:

1. _{Nejvyšší správní soud. (2026) Rozsudek NSS ze dne 11. 2. 2026, č. j. 6 As 170/2025-37. Brno: Nejvyšší správní soud.}
2. _{Nejvyšší správní soud. (2026) Rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2026, č. j. 9 As 55/2026-19. Brno: Nejvyšší správní soud.}
3. _{Ústavní soud. (2005) Nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2005, sp. zn. I. ÚS 722/05. Brno: Ústavní soud.}
4. _{Nejvyšší správní soud. (2021) Usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33. Brno: Nejvyšší správní soud.}
5. _{Česká republika. (2002) Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Sbírka zákonů České republiky.}