Za situací, kdy k těmto pochybením dochází, stojí mimo jiné dlouhodobé nastavení státního zastupitelství, které pod vedením JUDr. Lenky Bradáčové posilovalo spíše tvrdý represivní profil než důraz na korekci vlastních chyb. Pražské vrchní státní zastupitelství v éře Bradáčové často prosazovalo obžaloby, které se později u soudů ukázaly jako nedostatečně podložené či formálně problematické. V řadě kauz soudy konstatovaly postupy odporující principům presumpce neviny a požadavku na řádné dokazování. Přesto se prakticky žádné z těchto pochybení nepromítlo do osobní odpovědnosti, vysvětlení ani omluv.
Paradox této praxe vyniká zejména při porovnání osudů těch, kteří byli stíháni neprávem, a kariérního vývoje těch, kdo tato stíhání dozorovali. Zatímco jednotlivci jako Parkanová se roky domáhají alespoň částečné satisfakce a často končí s těžko napravitelnými dopady na osobní i profesní život, Lenka Bradáčová během téhož období posilovala svůj profesní vliv, získala klíčové institucionální postavení a obdržela vyznamenání od policejního prezidenta za dlouhodobou spolupráci. Ocenění přichází v době, kdy se zpětně ukazuje, že pod jejím dohledem vznikaly obžaloby, které soudy označily za neudržitelné. Tento kontrast vytváří zásadní pochybnost o schopnosti systému reflektovat vlastní chyby a bránit opakování excesů.
Téma nezákonných a nedůvodných stíhání však není omezené na mediálně sledované případy. Statistická data ministerstva spravedlnosti dlouhodobě ukazují, že významná část trestních řízení končí zastavením nebo zproštěním obžaloby. Za každým z těchto případů stojí konkrétní člověk, jehož život je po dobu řízení vystaven mimořádnému tlaku. Obvinění zpravidla vede k okamžité ztrátě zaměstnání, narušení rodinných vztahů, finančním problémům a dlouhodobým psychickým následkům. I po zproštění často přetrvává společenské stigma — a sociální i profesní devalvace může pokračovat mnoho let.
Systém přitom těmto lidem poskytuje jen minimální nástroje nápravy. Odškodnění je nízké, často nepokrývá ani základní újmu a presumuje se obtížně. Omluvy se dotčení zpravidla nedočkají vůbec. A pokud k nimi dojde, jde obvykle o formální vyjádření státu, nikoli o osobní přijetí odpovědnosti ze strany konkrétního státního zástupce. V případě Parkanové se ministerstvo spravedlnosti omluvilo, avšak Bradáčová své rozhodnutí hájí i po verdiktech soudů a trvá na tom, že obžaloba byla důvodná. Tento postoj ilustruje, jak hluboký je v českém justičním prostředí odpor k uznání chyby, přestože následky pro obviněné mohou být fatální.
Problém není jen profesní či institucionální. Má přímý ekonomický i sociální dopad. Neprávem stíhaní lidé často končí na okraji společnosti, s narušenými pracovními možnostmi, horšími vyhlídkami na uplatnění a zvýšeným rizikem sociálního propadu. Stát tak nejen selhává v ochraně jejich práv, ale zároveň vytváří další náklady pro sociální systém. Podceňuje se i dlouhodobý dopad na důvěru veřejnosti v právní řád, která je pro fungování ekonomiky klíčová.
Příběh Vlasty Parkanové proto není jen o individuálním pochybení nebo o jedné mediální kauze. Je obrazem institucionálního prostředí, které často selhává ve chvíli, kdy má chránit jednotlivce před excesy moci. Dokud systém nebude dostatečně zajišťovat odpovědnost státních zástupců za prokazatelná pochybení, dokud nebude automaticky poskytovat přiměřenou náhradu za nezákonné stíhání a dokud nebude samozřejmostí osobní omluva tam, kde soudy konstatují nesprávný postup, bude se tento vzorec opakovat.
Parkanová měla alespoň příležitost se bránit. Stovky dalších ji nikdy nedostanou!
