Největším nedostatkem návrhu je skutečnost, že se soustředí téměř výhradně na ochranu dítěte před násilným rodičem, zatímco zcela opomíjí jiné formy ohrožení dítěte, které jsou v opatrovnické praxi mimořádně časté. Návrh například vůbec neřeší problematiku jednostranného přemístění dítěte jedním rodičem bez souhlasu druhého rodiče. Přitom právě tato otázka byla předmětem nedávného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Novák proti České republice. Evropský soud zde dospěl k závěru, že české soudy nedokázaly účinně reagovat na situaci, kdy matka bez souhlasu otce přestěhovala děti do jiného města, zapsala je do nové školy a následně se tento protiprávní stav stal základem pro další soudní rozhodování. Jinými slovy, soudy podle ESLP postupně legitimizovaly situaci, která vznikla v rozporu s právem. Právě tento problém však předkládaná novela vůbec neřeší.
To je překvapivé zejména proto, že rozsudek Novák představuje jedno z nejvýznamnějších evropských rozhodnutí týkajících se českého opatrovnického soudnictví za poslední roky. Evropský soud výslovně upozornil, že stát nesmí dopustit, aby rodič profitoval z vlastního protiprávního jednání. Pokud jeden rodič vytvoří nový faktický stav a soudy jej následně přijmou jako výchozí realitu, dochází k porušení práva na rodinný život. Senátní návrh však neobsahuje jedinou větu, která by takové situaci předcházela.
Dalším velmi problematickým bodem je navržená změna § 888 občanského zákoníku. Současná právní úprava vychází z toho, že dítě má právo na péči obou rodičů a rodiče mají právo na péči o dítě. Novela tento princip opouští a nahrazuje jej právem na styk s oběma rodiči. Na první pohled se může zdát, že jde pouze o změnu terminologie. Ve skutečnosti se však jedná o zásadní posun v chápání rodičovství. Péče a styk nejsou totéž. Péče znamená skutečnou účast na každodenním životě dítěte, spolurozhodování o jeho budoucnosti, vzdělání, zdravotním stavu a osobním rozvoji. Naproti tomu styk je zpravidla omezen na časově vymezené kontakty. Hrozí proto, že jeden rodič bude fakticky degradován z plnohodnotného rodiče na pouhého návštěvníka.
Právě zde se návrh dostává do napětí s dlouhodobou judikaturou Ústavního soudu. Ten opakovaně zdůrazňuje, že pokud jsou oba rodiče schopni o dítě pečovat, je zpravidla v zájmu dítěte zachování vztahu k oběma rodičům. Ústavní soud současně upozorňuje, že dítě není majetkem jednoho rodiče a že rodinné vazby představují významnou hodnotu chráněnou ústavním pořádkem.
Za nejproblematičtější ustanovení celé novely lze označit navrhovaný § 907a odst. 3. Podle něj by rodič, kterému je dítě svěřeno do péče, získal právo rozhodovat nejen o běžných, ale i o významných záležitostech dítěte. Takové ustanovení by znamenalo faktickou revoluci v českém rodinném právu. V současném systému totiž platí, že o zásadních otázkách života dítěte rozhodují rodiče společně. Pokud se neshodnou, rozhoduje soud podle § 877 občanského zákoníku. Novela by tento mechanismus do značné míry vyprázdnila.
Důsledky by mohly být dalekosáhlé. Rodič, kterému je dítě svěřeno do péče, by mohl de facto sám rozhodovat o škole, místě bydliště, zdravotní péči nebo dalších zásadních otázkách života dítěte. Druhý rodič by sice formálně zůstával nositelem rodičovské odpovědnosti, ale jeho postavení by bylo výrazně oslabeno. Takové řešení je problematické nejen z hlediska ústavního práva, ale i z hlediska praktického fungování rodinných vztahů.
Další vážnou slabinou návrhu je práce s názorem dítěte. Novela správně zdůrazňuje, že dítě má právo být slyšeno a že jeho názor má být zohledněn. Chybí však stejně důležitá otázka: jak tento názor vznikl. Moderní psychologie již dlouho upozorňuje na fenomén loajalitního konfliktu, rodičovské manipulace a psychologického ovlivňování dítěte. Dítě může opakovat názory dominantního rodiče, snažit se vyhovět očekáváním okolí nebo chránit pečujícího rodiče před konfliktem. Pokud soud zkoumá pouze obsah názoru dítěte, ale nikoli jeho původ, může být snadno uveden v omyl. Návrh tuto problematiku prakticky ignoruje.
Podobně jednostranně je koncipována úprava domácího a sexuálního násilí. Ochrana dítěte před skutečným násilím musí být bezpochyby důsledná. Problém však spočívá v tom, že návrh používá řadu neurčitých pojmů a současně nestanoví dostatečné procesní záruky. Například formulace, že soud omezí rodičovskou odpovědnost rodiče, který se „dopustil“ domácího nebo sexuálního násilí, ponechává otevřenou otázku, co přesně znamená „dopustil se“. Musí jít o pravomocné odsouzení? Stačí policejní oznámení? Nebo pouhé tvrzení druhého rodiče? Takto formulované ustanovení vytváří prostor pro právní nejistotu i pro možné zneužití.
Nedostatečně je řešena rovněž role kolizního opatrovníka. Návrh sice deklaruje, že opatrovník má jednat nestranně a v zájmu dítěte, ale nestanoví žádné konkrétní povinnosti ani odpovědnost za jejich nesplnění. Neřeší se otázka kvality práce opatrovníků, jejich případné pasivity ani způsob přezkumu jejich činnosti. Hrozí proto, že deklarovaná změna zůstane pouze na papíře.
Významný problém představuje také skutečnost, že novela neřeší psychologickou manipulaci dítěte, loajalitní konflikt ani systematické bránění kontaktu s druhým rodičem. Návrh vytváří dojem, že hlavním rizikem pro dítě je násilný rodič. Praxe však ukazuje, že stejně závažné mohou být i situace, kdy dítě vyrůstá v prostředí dlouhodobého konfliktu, je vystaveno negativní kampani proti druhému rodiči nebo je postupně vedeno k odmítání jednoho z rodičů bez objektivního důvodu.
Celkově lze říci, že předložený senátní návrh sice obsahuje některé legitimní a potřebné záměry, v této podobě však představuje právně i společensky nebezpečný krok. Jeho největší slabinou je jednostrannost, s níž akcentuje pouze jednu formu ohrožení dítěte, zatímco jiné závažné zásahy do jeho života a rodinných vazeb ponechává bez odpovídající ochrany. Ochrana dítěte před násilím je nepochybně nezbytná, nesmí však být vykoupena oslabením rodičovských práv, vyprázdněním rodičovské odpovědnosti a systematickým oslabováním vztahu dítěte k oběma rodičům. Přijetí návrhu v této podobě by proto nepředstavovalo jen ohrožení práv rodičů a stability rodinných vztahů, ale mohlo by vést i k nedodržení mezinárodních smluv a závazků, jimiž je Česká republika vázána, zejména v oblasti ochrany rodinného života, práva dítěte na péči obou rodičů a respektu k spravedlivému rozhodování soudů. Právo dítěte na bezpečí a právo dítěte na zachování rodinných vazeb nejsou protiklady, ale dvě rovnocenné hodnoty, které musí právní řád chránit současně. Pokud novela tuto rovnováhu naruší, nelze ji považovat za skutečné posílení ochrany dětí, ale naopak za krok, který může prohloubit právní nejistotu a otevřít prostor pro další zásahy do základních práv rodin.
Zdroje:
Novák v. Czech Republic (2026) Case of Novák v. the Czech Republic. Judgment of the European Court of Human Rights, 9 April 2026. Strasbourg: European Court of Human Rights. Dostupné z: HUDOC – Novák v. Czech Republic
I. ÚS 2482/13 (2014) Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014. Brno: Ústavní soud České republiky. Dostupné z: I. ÚS 2482/13 – Zákony pro lidi
6 As 170/2025-37 (2025) Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 170/2025-37. Brno: Nejvyšší správní soud. Dostupné z: 6 As 170/2025-37 – Zákony pro lidi
Úmluva o právech dítěte (1991) Úmluva o právech dítěte (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.). Praha: Sbírka zákonů České republiky. Dostupné z: 104/1991 Sb. – Úmluva o právech dítěte
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1992) Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.). Praha: Sbírka zákonů České republiky. Dostupné z: 209/1992 Sb. – Evropská úmluva o lidských právech
