Dnes je tento svátek často spojován se Svatojánskou nocí a oslavami svatého Jana Křtitele, jehož svátek připadá na 24. června. Původní pohanská tradice však vznikla dávno před příchodem křesťanství. Křesťanská církev se při christianizaci slovanských zemí snažila staré lidové obyčeje nahradit nebo alespoň přetvořit tak, aby získaly nový náboženský význam. Proto byla řada původních slunovratových obřadů postupně spojena se svátkem Jana Křtitele, který je v křesťanské tradici symbolem vody, očisty a duchovní obnovy. Přesto se mnoho starobylých zvyků zachovalo až do současnosti a dodnes nesou zřetelnou stopu předkřesťanského slovanského světa.
Kupala byla především oslavou života. Slované vnímali svět jako propojení sil nebe, země, vody a ohně. Letní slunovrat představoval okamžik jejich dokonalé harmonie. Věřilo se, že hranice mezi viditelným a neviditelným světem se během této noci ztenčuje a člověk se může snadněji spojit s přírodními silami, s předky i s božským řádem světa.
Nejdůležitějším symbolem svátku byl oheň. Na návrších, loukách i posvátných místech byly zapalovány velké slunovratové hranice. Oheň představoval pozemský obraz slunce, které dosáhlo svého vrcholu. Lidé věřili, že plameny očišťují od nemocí, neštěstí a zlých sil. Přeskakování ohňů patřilo k nejznámějším obřadům. Mladí muži a ženy skákali přes plameny jednotlivě i ve dvojicích. Pokud pár přeskočil oheň, aniž by se pustil za ruce, znamenalo to podle tradice pevný vztah a budoucí manželství. Oheň zde nebyl pouhou zábavou, ale zkouškou odvahy, čistoty úmyslů a síly vzájemného pouta.
Vedle ohně hrála klíčovou roli voda. Samotný název Kupala bývá spojován se slovanským slovem „koupat se“. Voda byla chápána jako zdroj života, očisty a obnovy. Koupání v řekách, jezerech nebo pramenech během slunovratové noci mělo smýt nemoci, starosti a negativní vlivy. Věřilo se, že voda získává v této době mimořádnou moc a dokáže člověka fyzicky i duchovně obnovit. Některé tradice hovoří o tom, že ranní rosa nasbíraná po slunovratové noci měla léčivé účinky a zajišťovala zdraví i krásu.
Jedním z nejkrásnějších zvyků bylo pouštění věnců po vodě. Dívky splétaly věnce z květin, bylin a trav, do nichž často vkládaly zapálenou svíčku. Poté je pouštěly na hladinu řek nebo rybníků. Směr plavby věnce měl napovědět budoucnost. Pokud věnec plul dlouho a klidně, znamenalo to šťastný život a brzkou svatbu. Pokud se potopil nebo zachytil u břehu, bylo to považováno za nepříznivé znamení. Tento rituál nebyl jen věštěním, ale symbolickým odevzdáním vlastního osudu silám přírody.
Mimořádný význam měly během Kupaly také byliny. Slované věřili, že právě o slunovratu obsahují rostliny největší léčivou sílu. Sbíral se třezalka, pelyněk, řebříček, mateřídouška, heřmánek i mnoho dalších bylin. Zavěšovaly se do obydlí, ukládaly pod střechy nebo sušily pro léčebné účely během celého roku. Třezalka tečkovaná je dodnes v mnoha slovanských jazycích označována jako „svatojánská bylina“, což připomíná spojení původních pohanských a pozdějších křesťanských tradic.
Snad nejznámější legendou spojenou s Kupalovou nocí je hledání květu kapradí. Kapradiny ve skutečnosti nekvetou, právě proto však byl jejich bájný květ považován za něco nadpřirozeného. Podle lidových pověstí rozkvétal pouze jedinou noc v roce – právě během Kupaly. Kdo jej nalezl, získal schopnost rozumět řeči zvířat, nacházet ukryté poklady, poznávat tajemství světa a dosáhnout mimořádného štěstí. Symbolicky představoval květ kapradí hledání poznání, duchovní moudrosti a vnitřního osvícení.
Důležitou součástí svátku byly také společné hostiny, zpěv a tanec. Komunita se scházela kolem ohňů, připomínala si své předky a oslavovala hojnost přírody. Kupala nebyla individuálním obřadem, ale svátkem celého společenství. Posilovala rodinné vazby, sousedské vztahy a pocit sounáležitosti s krajinou i rodem. V době, kdy byl život úzce spojen se zemědělským cyklem, měla tato kolektivní oslava zásadní význam pro soudržnost společnosti.
Z duchovního hlediska představovala Kupala především svátek rovnováhy. Oheň a voda, mužský a ženský princip, světlo a tma, život a smrt – všechny tyto protiklady byly během slunovratu vnímány jako součást jednoho harmonického celku. Člověk si uvědomoval své místo v přírodě a svou závislost na silách, které jej přesahují. Proto byly kupalské obřady nejen oslavou přírody, ale také cestou k osobní obnově a duchovnímu očištění.
Přestože od christianizace slovanských zemí uplynulo více než tisíc let, mnohé prvky Kupaly přežily v lidových tradicích až do současnosti. Svatojánské ohně, sběr bylin, koupání v přírodě nebo pouštění věnců po vodě představují živou připomínku dávného slovanského dědictví. Za těmito zvyky se skrývá starobylá myšlenka, že člověk není pánem přírody, ale její součástí. Kupala proto zůstává nejen historickou vzpomínkou na svět našich předků, ale i nadčasovým symbolem obnovy, harmonie, lásky a úcty k životu.
V době moderní civilizace může být poselství Kupaly aktuálnější než kdy dříve. Připomíná, že skutečná síla člověka nevychází pouze z technologií a materiálního bohatství, ale také z jeho schopnosti naslouchat přírodě, ctít své kořeny a hledat rovnováhu mezi světem kolem sebe a vlastním nitrem. Letní slunovrat tak zůstává jedním z nejkrásnějších a nejhlubších svátků slovanské tradice – svátkem světla, života a věčného koloběhu přírody.
Zdroj:
NIEDERLE, L., 1911–1925. Život starých Slovanů. Praha: Bursík a Kohout.
ELIADE, M., 1995. Dějiny náboženského myšlení I: Od doby kamenné po eleusinská mystéria. Praha: OIKOYMENH.
GIEYSZTOR, A., 2006. Mitologia Słowian. Warszawa: Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego.
MACCULLOCH, J.A. and MACHAL, J., 2004. The Mythology of All Races. Volume III: Celtic and Slavic Mythology. Whitefish, MT: Kessinger Publishing.
PROFANTOVÁ, N. a PROFANT, M., 2004. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha: Libri.
