Právo na soudní ochranu představuje základní pilíř demokratického právního státu. Český ústavní pořádek jej zakotvuje především v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, která garantuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jakož i právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné moci. Ústava České republiky v čl. 90 dále stanoví, že soudy jsou povolány poskytovat ochranu právům zákonem stanoveným způsobem. Ačkoliv se může zdát, že uvedená ustanovení zajišťují plnou a bezpodmínečnou dostupnost soudní ochrany, v praxi existují významná omezení, která tuto dostupnost relativizují. Jedním z nich je zákonem stanovená povinnost advokátního zastoupení v řízeních o mimořádných opravných prostředcích, která může některým osobám reálně znemožnit přístup k těmto důležitým nástrojům právní ochrany.
Český právní řád ukládá povinnost právního zastoupení v několika typech řízení před nejvyššími soudními instancemi. V řízení o dovolání podle občanského soudního řádu je zastoupení advokátem obligatorní (§ 241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Obdobně v řízení o kasační stížnosti vyžaduje soudní řád správní povinné zastoupení advokátem (§ 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), ledaže stěžovatel disponuje právnickým vzděláním získaným studiem v České republice. V řízení před Ústavním soudem je zastoupení advokátem povinné ve všech typech řízení podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Povinné zastoupení advokátem se uplatňuje také v trestním řízení, zejména při podávání dovolání (§ 265d odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád).
Tyto požadavky mají svůj racionální základ. Mimořádné opravné prostředky jsou koncipovány jako sofistikované právní nástroje, jejichž účelem je přezkum právních otázek zásadního významu. Podání bez odpovídající právní kvalifikace by často nebylo procesně účinné a zatěžovalo by soudní systém. Povinné zastoupení advokátem tedy směřuje k tomu, aby rozhodovací činnost nejvyšších soudů byla opřena o odborně připravená podání.
Zásadním problémem je však praktické uplatnění této zákonné podmínky. Osoby, které si z finančních důvodů nemohou dovolit advokáta, jsou odkázány na možnost jeho ustanovení soudem podle § 30 občanského soudního řádu, § 35 odst. 8 soudního řádu správního, § 33 trestního řádu či § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. O tom, zda bude advokát ustanoven, rozhoduje soud na základě posouzení majetkových poměrů a potřeby zajištění právní pomoci. Tato kritéria jsou však do značné míry neurčitá a jejich aplikace mezi soudy nejednotná. Právě tato diskreční povaha rozhodování vytváří riziko, že osoba v sociálně znevýhodněném postavení reálně nedosáhne na mimořádný opravný prostředek, který by byl jinak oprávněně dostupný každému.
Soudní ochrana se tak v některých případech proměňuje z ústavně garantovaného standardu na privilegium, jehož realizace je závislá na rozhodnutí orgánu, jenž má být přezkoumáván. Tato disproporce oslabuje účel samotných mimořádných opravných prostředků, jejichž význam spočívá v nápravě právních omylů, sjednocování judikatury a ochraně základních práv. Pokud je jejich využití podmíněno faktory, které účastník nemůže ovlivnit, dochází k tomu, že deklarované právo ztrácí svůj materiální obsah.
Z ústavněprávního hlediska tak vzniká napětí mezi procesním formalismem a základní funkcí soudní moci. Povinné právní zastoupení není samo o sobě protiústavní, avšak jeho rigidní aplikace bez zajištění účinných prostředků právní pomoci může vést k popření samotné podstaty práva na spravedlivý proces. V situaci, kdy soud neustanoví advokáta osobě, která jej objektivně potřebuje, se mimořádný opravný prostředek stává právem pouze teoretickým – nedosažitelným pro ty, kteří jej paradoxně potřebují nejvíce.
V demokratickém právním státu má soudní moc představovat nezávislou, odbornou a veřejnosti odpovědnou složku státního mechanismu. Její legitimita je odvozena od občanů, kteří ji prostřednictvím daní financují a pro které je její existence určena. Pokud však systém povinného zastoupení advokátem v kombinaci s restriktivní praxí ustanovování advokátů vede k tomu, že soudy brání občanům v přístupu k mimořádným opravným prostředkům, dochází ke kvalitativnímu posunu: soudy se fakticky staví proti těm, jejichž práva mají chránit.
Opakované a často nedostatečně odůvodněné odmítání ustanovení advokáta způsobuje, že soudní moc se v očích jednotlivce může jevit nikoli jako ochránce práv, ale jako nadřazený orgán, který rozhoduje o osudu člověka, aniž by mu umožnil reálně využít právní prostředky stanovené zákonem. V takových podmínkách se soudní moc vzdaluje svému ústavnímu poslání a přestává plnit roli služby veřejnosti. Přístup k právu se stává nerovným, závislým na ekonomickém zázemí a procesních možnostech, nikoli na legitimním nároku.
Jestliže právní řád deklaruje, že soudní ochrana náleží všem, musí být vytvořeny skutečné, nikoli pouze formální podmínky pro její dosažení. V opačném případě se soudnictví odcizuje občanům, mění se v instituci stojící nad nimi, a nikoli v instituci sloužící jim. Právě tato disproporce představuje největší riziko pro důvěru veřejnosti v soudní moc a ve stabilitu ústavního pořádku.
Pokud má být právo na soudní ochranu naplněno v materiálním smyslu, musí soudní moc aktivně dbát na to, aby její rozhodování o ustanovení advokáta nebránilo přístupu k právu, ale vytvářelo jeho skutečné předpoklady. Soudnictví je službou veřejnosti – a tato služba nesmí být vyloučena těm, kteří ji potřebují nejvíce.
