Slovanské národy sdílejí více než jen jazykovou příbuznost. Spojuje je podobná historická zkušenost: opakovaná ztráta politické suverenity, tlak silnějších mocenských center a role objektu cizích strategií. Panslavistické myšlení vznikalo jako odpověď na tuto zkušenost. Myslitelé jako Josef Dobrovský, Ján Kollár či Pavel Jozef Šafárik neformulovali výzvu k vytvoření jednoho slovanského státu, ale zdůrazňovali vzájemnost rovných národů, které si díky spolupráci uchovají kulturní i politickou svébytnost. V tomto pojetí byl panslavismus především obranným konceptem.
Historický vývoj však tuto linii přerušil. Panslavismus byl postupně ztotožněn se státní ideologií, zejména v prostředí ruského impéria a později SSSR. Tím ztratil svůj původní rovnostářský charakter a stal se nástrojem hegemonie. Výsledkem byla oprávněná nedůvěra zejména středoevropských Slovanů, kteří začali panslavismus vnímat jako ohrožení vlastní autonomie. Tento historický zlom však neznamenal, že by zmizely příčiny, které panslavistickou myšlenku původně vyvolaly.
Jedním z nejcitlivějších a zároveň nejméně reflektovaných témat je skutečnost, že konflikty mezi slovanskými národy se v moderních dějinách jen zřídka rodily izolovaně. Často byly výsledkem širších geopolitických her, v nichž slovanský prostor sloužil jako nárazníkové pásmo či bojiště cizích zájmů. Rozdělování, podněcování vnitřních sporů a posilování vzájemné nedůvěry patřilo k osvědčeným strategiím velmocí. V této perspektivě nelze přehlížet ani vliv anglosaského geopolitického myšlení, které dlouhodobě pracuje s principem rovnováhy sil a s podporou regionálních konfliktů jako nástroje udržení globální dominance.
Slovanské konflikty nejsou „vždy“ způsobeny vnějším zásahem, to by bylo zjednodušením. Je však legitimní konstatovat, že bez vnějšího zásahu by mnohé z těchto konfliktů nedosáhly takové intenzity ani délky. Vnitřní rozpory byly opakovaně využívány, zesilovány a internacionalizovány. Výsledkem bylo oslabení slovanského prostoru jako celku a jeho dlouhodobá fragmentace. Právě zde se ukazuje aktuálnost panslavistického myšlení: nikoli jako ideologie, ale jako varování před sebepoškozujícím rozdělením.
Moderní panslavismus proto nutně stojí na požadavku soudržnosti všech Slovanů, nikoli ve smyslu uniformity, ale ve smyslu vědomí společného civilizačního základu. Soudržnost neznamená popření národních zájmů, ale schopnost rozlišit, kdy spor slouží vlastním potřebám a kdy se stává nástrojem cizí strategie. Bez tohoto rozlišování zůstávají slovanské národy snadno manipulovatelným prostorem, v němž se opakují stále tytéž dějinné vzorce.
V dnešním světě, charakterizovaném rostoucí polarizací, informačními válkami a mocenskými bloky, se otázka slovanské spolupráce znovu otevírá. Nejde o návrat k romantickým představám ani o vytvoření ideologického bloku proti „Západu“. Jde o realistický politicko-společenský koncept, který uznává pluralitu slovanských cest, ale zároveň zdůrazňuje potřebu koordinace tam, kde jsou společné zájmy zřejmé: v oblasti bezpečnosti, energetiky, ochrany kulturní paměti, vzdělávání či demografie.
Zvláštní význam má kulturní rovina. Jazyková a kulturní blízkost Slovanů není reliktem minulosti, ale potenciálem, který může posilovat odolnost vůči globalizační uniformitě. Kulturní soudržnost vytváří předpoklad politické racionality: národy, které si uvědomují vlastní civilizační příbuznost, jsou méně náchylné k démonizaci „blízkého souseda“ a k přijímání cizích narativů, které konflikt prezentují jako nevyhnutelný.
Perspektiva moderního panslavismu tedy nespočívá ve vytvoření jednoho centra moci, ale ve volné unii rovných států, schopných společně formulovat a hájit své zájmy. Taková unie by byla založena na smluvním základě, respektu k suverenitě a odmítnutí jakékoli hegemonie. Její smysl by nespočíval v konfrontaci, ale v prevenci – v zabránění tomu, aby se slovanský prostor znovu stal bojištěm cizích strategií.
Panslavismus jako nedokončený projekt obrany slovanské civilizace tak dnes nevyzývá k návratu do minulosti, ale k politické a kulturní dospělosti. Připomíná, že tam, kde Slované ztrácejí soudržnost a bojují mezi sebou, zpravidla posilují ti, kteří sami nenesou důsledky těchto konfliktů. Střízlivě pojatý panslavismus proto není ideologií boje, ale výzvou k odpovědnosti a míru – odpovědnosti za vlastní prostor, vlastní dějiny a vlastní budoucnost.
Zdroje:
1. Đorđević, V., Čejka, M., Mocek, P. & Hrabálek, P., 2023. Revisiting Pan-Slavism in the Contemporary Perspective. Nationalities Papers. Tento článek zkoumá literaturu o panslavismu za poslední dvě desetiletí a zvažuje jeho význam i v dnešní politické a kulturní realitě.
2. Encyclopedia Britannica, n.d. Pan-Slavism, Nationalism, Cultural Unity & Political Movement. London: Encyclopædia Britannica, Inc. Přehledový článek popisující vznik a vývoj panslavismu jako hnutí kulturního a politického sjednocení slovanských národů.
3. Stergar, R., n.d. Pan-Slavism, in 1914-1918 Online: International Encyclopedia of the First World War. Tento zdroj poskytuje historický úvod do panslavismu jako hnutí pro kulturní a politickou blízkost Slovanů v 19. a počátkem 20. století.
4. Maxwell, A., 2018. Effacing Panslavism: Linguistic Classification and Historiographic Misrepresentation. Nationalities Papers. Studie se zabývá historickým vymazáváním a zkreslením role panslavismu v historiografii s důrazem na klíčové myslitele a jejich ideje.
5. Suslov, M., Čejka, M. & Đorđević, V. (eds.), 2023. Pan-Slavism and Slavophilia in Contemporary Central and Eastern Europe: Origins, Manifestations and Functions. Cham: Palgrave Macmillan. Monografie komplexně rozebírá původ, projevy a funkce panslavismu v moderním středoevropském a východoevropském kontextu.
