Německy mluvící obyvatelstvo začalo přicházet do českých zemí již ve 12. a 13. století v době kolonizace pohraničních oblastí českého království. Přemyslovští panovníci zvali osadníky do řídce osídlených horských a pohraničních regionů, kde zakládali města, rozvíjeli řemesla a těžbu. Po dlouhá staletí existovalo soužití Čechů a Němců relativně stabilně, byť nikdy zcela bez napětí. Zlom však přineslo až 19. století, kdy Evropu zachvátila vlna agresivního nacionalismu.
Zatímco české národní obrození usilovalo o obnovu českého jazyka, kultury a státnosti, část německého obyvatelstva začala český vzestup vnímat jako ohrožení svého výsadního postavení. V habsburské monarchii totiž němčina po dlouhou dobu dominovala správě, školství i veřejnému životu. Myšlenka, že by Češi mohli být rovnocenným národem, byla pro mnohé německé nacionalisty nepřijatelná. Začíná se šířit pangermanismus — ideologie německé nadřazenosti a sjednocení všech Němců do jednoho mocenského celku. Radikální politici jako Georg von Schönerer otevřeně hlásali nenávist vůči Slovanům a požadovali připojení německých oblastí monarchie k Německu. Právě z tohoto prostředí později čerpal i nacismus.
Napětí v českých zemích rychle rostlo. Spor už nebyl pouze kulturní nebo jazykový. Stával se existenčním střetem dvou národních koncepcí. Německé nacionalistické spolky organizovaly demonstrace, bojkoty a agresivní kampaně proti českým institucím. České školy byly napadány, čeští úředníci zastrašováni a v některých městech docházelo k otevřeným pouličním střetům. Rozdělení Karlo-Ferdinandova univerzita roku 1882 na českou a německou část symbolicky ukázalo, že společnost se nebezpečně štěpí.
Po vzniku Československo v roce 1918 se situace dále vyostřila. Přibližně tři miliony Němců se ocitly v novém státě, který mnozí z nich nikdy nepřijali. Již v prvních týdnech po vzniku republiky se objevily pokusy odtrhnout pohraničí a připojit je k Německu nebo Rakousku. Československý stát však své hranice ubránil. Přesto v části sudetoněmeckého prostředí zůstával pocit křivdy a ztracené dominance.
Ve dvacátých a třicátých letech začalo Německo systematicky pracovat na destabilizaci československého pohraničí. Hospodářská krize zasáhla průmyslové Sudety tvrdě a nacistická propaganda toho dokonale využila. Roku 1933 vznikla Sudetoněmecká strana vedená Konrad Henlein. Navenek vystupovala jako autonomistické hnutí, ve skutečnosti se však stále více stala prodlouženou rukou Hitlerovy politiky. Ve volbách roku 1935 získala drtivou podporu sudetských Němců a proměnila pohraničí v časovanou bombu uvnitř republiky.
Začaly vznikat polovojenské oddíly, ordneři a později Sudetendeutsches Freikorps. Tito ozbrojení radikálové už nevedli politický boj, ale otevřenou sabotáž proti československému státu. Docházelo k přepadávání četnických stanic, útokům na finanční stráž, ničení železničních tratí a telefonních linek. Čeští učitelé, úředníci a jejich rodiny byli terčem nenávisti. České školy byly napadány a ničeny. V pohraničí se šířila atmosféra strachu. Mnoho českých rodin čelilo výhrůžkám, bití a násilí. Někteří lidé byli unášeni přes hranice do Německa.
Po Hitlerově projevu v Norimberku v září 1938 vypuklo v pohraničí otevřené povstání. Henleinovské skupiny útočily na československé bezpečnostní složky a snažily se vytvořit dojem, že republika ztratila nad územím kontrolu. V řadě měst byly rabovány české a židovské obchody, ničeny státní symboly a docházelo k ozbrojeným střetům. Desítky československých četníků, vojáků a civilistů byly zabity. Tisíce Čechů, Židů a demokraticky smýšlejících Němců prchaly z pohraničí před nastupujícím nacistickým terorem.
Vrchol přišel s Mnichovskou dohodou - zradou. Velmoci obětovaly Československo ve jménu iluze míru a pohraničí bylo vydáno nacistickému Německu. Když do Sudet vstupoval Wehrmacht, vítaly jej v mnoha městech nadšené davy s hákovými kříži. Následovalo zatýkání českých vlastenců, pronásledování Židů, likvidace českých škol a institucí. Republika byla rozbita zevnitř i zvenčí.
Právě tato zkušenost hluboce poznamenala poválečné československé vedení. Nešlo jen o abstraktní otázku národnosti. Šlo o zkušenost s organizovanou pátou kolonou, která významně pomohla Hitlerovi zničit demokratický stát. Československá reprezentace proto po válce dospěla k závěru, že ponechání původního rozsahu německého obyvatelstva v pohraničí představuje trvalé bezpečnostní riziko pro existenci republiky. Odsun Němců tak nebyl chápán pouze jako odveta, ale především jako snaha zabránit opakování katastrofy roku 1938. Tento postup následně schválily vítězné mocnosti na Postupimské konferenci.
Dnes se často mluví pouze o poválečném utrpení Němců. Méně už o tom, co mu předcházelo. Bez pochopení radikalizace části sudetoněmeckého prostředí která se znovu objevuje, bez připomenutí útoků proti českému obyvatelstvu, bez role henleinovců a podpory nacistické agrese nelze historii chápat poctivě. Národy, které zapomenou vlastní dějiny, riskují, že jednou znovu otevřou dveře stejným silám, které už Evropu jednou uvrhly do katastrofy.
Zdroj:
KÁRNÍK, Zdeněk, 2002. České země v éře První republiky (1918–1938). 2. vyd. Praha: Libri. ISBN 80-7277-030-6.
KVAČEK, Robert, 2013. Češi, Němci a Mnichovská dohoda. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2266-4.
HRUŠKA, Emil, 2010. Konrad Henlein: Život a smrt. Praha: BMSS-Start. ISBN 978-80-86140-70-9.
NOVÁK, Otto, 1987. Henleinovci proti Československu: z historie sudetoněmeckého fašismu v letech 1933–1938. Praha: Naše vojsko.
LUKEŠ, Igor a Erik GOLDSTEIN (eds.), 1999. The Munich Crisis, 1938: Prelude to World War II. London: Frank Cass Publishers. ISBN 0-7146-8056-7.
