Zasedání evropských ministrů financí Ecofin v polské Vratislavi bylo jedním z mnoha setkání, kde se hledá řešení evropské dluhové krize a možnosti, jak zabránit vzniku další recese. Neobvyklá byla účast amerického ministra financí Timothy Geithnera, který přišel Evropany tlačit do „amerického“ řešení. To stálo na dvou bodech – fiskální stimulus a monetární uvolňování. Je třeba připomenout, že americká centrální banka má narozdíl od evropských za úkol pečovat nejen o stabilitu měny, ale také o zaměstnanost.

Jaké jsou tedy efekty amerického přístupu? Podstatou monetárního uvolňování je napumpování čerstvě natištěných peněz „do ekonomiky“. Čísla říkají: Rezervy amerických bank činily koncem srpna 2008 44,6 mld. dolarů, do konce roku 2008 vzrostly na 821 mld. dolarů a do konce roku 2009 vzrostly na 1,13 bilionu dolarů. Monetární uvolňování se dá charakterizovat tak, že centrální banka natiskne peníze, ty poskytne bankám, banky si je uloží jako rezervy úročené sazbou 0.25 % zpět u centrální banky. Centrální banka dál zpřísňuje pravidla pro úvěrování malých a středních podniků. Výsledkem je sanace bank, nikoliv stimulace ekonomiky a tím méně vznik pracovních míst. Také jediným efektem z monetárního uvolňování jsou výplaty excesivních bonusů bankéřům – v míře, že to vyvolalo vznik mezinárodních pravidel pro odměňování ve finančním sektoru. Jen těžko chápat, odkud měla přijít stimulace hospodářství, zvyšování zaměstnanosti, posilování domácí poptávky. Je-li toto vážně míněný americký recept, pak se raději poděkujeme. Cena za něj bude vysoká, zvýšení inflace, zvýšení ceny komodit, turbulence na měnových trzích a především pokračování v neblahém trendu finančních bublin a destrukce reálné ekonomiky a hodnot.

Stimulační balíček prezidenta Obamy ve výši 800 mld. se skládal částečně z daňových úlev pro zaměstnance, podpory v nezaměstnanosti, a částečně v přímé podpoře vybraných projektů. V češtině na to máme pojem „porcování medvěda“. Snížení daní a prodloužení podpory v nezaměstnanosti bylo jistě správné, avšak pro stimulaci růstu je to málo. Zato přímá podpora vládou vybraných projektů se ukázala více než problematická. Politicky korektní výběr ekologických projektů skončil fiaskem. Obamova vláda poskytla záruky za úvěry ve výši 535 mil. dolarů firmě Solyndra, která v zápětí na to zbankrotovala, přičemž okamžitě přišlo o práci 1100 zaměstnanců. Ne dost na tom, na dalších podobné ekologické projekty vláda přidala dalších $852 mil. záruk pro solární projekty firmy NextEra Energy a dalších 197 mil. dolarů záruk pro stejné projekty v Kalifornii a Oregonu. Obvykle to vypadá tak, že pokud firmy něco vyvinou, okamžitě zahájí výrobu – v Číně. Americký daňový poplatník se tak stále více a propastněji zadlužuje proto, aby Číňané měli práci a Americe rostl obchodní deficit.

Je těžko pochopitelné, proč Obamova vláda neudělal jednoduchý krok, který obvykle vlády v ekonomické krizi dělají, a který by Amerika nutně potřebovala, a to razantní obnovu zastaralé a rozpadající se infrastruktury. V nejnovější iniciativě, která nemá jisté schválení Kongresem, je skromných 50 mld. dolarů na obnovu dálnic, škol a nemocnic. Ekonomové se shodují v tom, že bylo zapotřebí na tento účel dát o řád více, tj. nejméně 500 mld., jednak aby celá iniciativa měla nějaký efekt a jednak aby vznikla nová pracovní místa. Avšak zdá se, že Obamova vláda dělá všechno proto, aby se Amerika z krize nevzpamatovala. Ani takový model povzbuzení hospodářství v Evropě nepotřebujeme.

K řešení vlastního problému řeckého dluhu Geithner Evropu tlačí do evropských dluhopisů, které odmítá Německo, Finsko, Holandsko, Rakousko a další země, od nichž se očekává záchrana dlužníků, a do dalšího pumpování peněz do finančního sektoru. Geithner samozřejmě neřekl, zda doporučuje, aby evropské vlády ožebračily daňové poplatníky, nebo požadované stamiliardy natiskly. Obě varianty jsou politicky neprůchodné. Cenou za záchranu eurozóny podle představ americké vlády a finančních trhů by velmi snadno mohl být rozpad celé EU.


Aleš Šatánek