Je třeba uctít vzpomínkou památku na Miladu Horákovou, která se stala symbolem odporu proti totalitě vládnoucí komunistické strany. Paní Milada Horáková byla vlastenka, která bojovala za náš národ a za svůj názor obětovala to nejcennější, svůj život.

Milada Horáková se narodila 25.12.1902 jako Milada Králová v rodině českého vlastence Čeňka Krále v Praze na Královských Vinohradech a následně v Praze prožila nejen své mládí, ale celý život. Už za dob studií na gymnáziu za první světové války žila ideou svobodného českého státu. V roce 1918 byla za účast na protirakouské demonstraci vyloučena z gymnázia. Nebyla však vyloučena ze všech školských ústavů a tak se jí nakonec podařilo odmaturovat, což už bylo v době samostatného Československa v roce 1921. Následně zvažovala studium medicíny, ale na doporučení otce padlo její rozhodnutí pro Právnickou fakultu na Univerzitě Karlově, kde promovala v roce 1926. Politicky se Milada Horáková začala angažovat od roku 1929, a to především na poli sociální spravedlnosti, sociální péče a zabezpečení.

Po roce 1939 se aktivně zapojila do protinacistické odbojové organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme“. Neunikla tak pozornosti gestapa a 2. srpna 1940 byla zatčena a tvrdě vyslýchána. Soud s Horákovou se konal v Drážďanech v říjnu 1944, kde se sama hájila v němčině. Nacistický prokurátor jí navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na 8 roků káznice. Ten si odpykávala do dubna 1945 v ženské věznici v Aichachu u Mnichova v blízkosti Dachau, kde ji osvobodila americká armáda.

Po skončení druhé světové války v roce 1946 byla zvolena do Národního shromáždění, kde byla členkou zahraničního a ústavněprávního výboru. V této době byla kritická vůči činnosti poválečných lidových soudů, práci v oblasti sociálních otázek, hospodářství a zahraniční politiky a brzy rozpoznala servilní poslušnost československých komunistů vůči Moskvě. Kvůli tomu byla monitorována StB, která již od konce války byla ovládána právě komunisty.

Následně byla Milada Horáková vyloučena ze všech svých veřejných funkcí a po neúspěšném boji s finálním nástupem komunismu se Horáková demonstrativně vzdala svého poslaneckého mandátu. Přestože měla možnost opustit Československo, svůj odchod z vlasti nikdy neuskutečnila a byla stále politicky aktivní. Podporovala lidi usilující o emigraci a nadále se zasazovala proti komunistům. Pomalu tak vznikal třetí protikomunistický odboj, ač svou činností se nikdy nedostal na hranu nebo dokonce za hranu tehdejších zákonů. Přesto ale byla příslušníky StB s několika spolupracovníky zatčena a v rámci vyšetřování s nimi byl zahájen nechvalně známý politicky zosnovaný proces. V něm se komunistickému režimu podařilo rozpoutat a zorganizovat obrovskou, hysterickou kampaň proti Miladě Horákové. Dále měl tento zmanipulovaný monstrproces posloužit komunistické garnituře jako důkaz zostřování třídního boje. Současně měla být zastrašena veřejnost před jakoukoliv činností, která by se komunistům nelíbila. Osmý den procesu, 8. června 1950, po závěrečné řeči státních zástupců Juraje Viesky, Josefa Urválka a Ludmily Brožové-Polednové proběhly poslední řeči všech odsouzených, která byla médiím cenzurována. Milada Horáková se statečně postavila za své ideály, za ideje Beneše a Masaryka. Následně byly vyneseny rozsudky: čtyři tresty smrti oběšením včetně Horákové, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let.