já bych tedy zareagoval na ten průběh rozpravy tady za tu naši stranu. Já jsem tady zaregistroval výrok jednoho z vystupujících, který řekl, že bychom měli přijmout usnesení nebo Sněmovna by měla zaujmout stanovisko, které bude v duchu a bude podporovat spolupráci mezi Českou republikou a Běloruskem v budoucnu.

Já bych tady rád řekl, že v této Sněmovně vlastně poměrně řadu let existoval docela široký konsenzus na tom, že máme o tu spolupráci s Běloruskem zájem. Právě o spolupráci, jak tady říkal, bylo řečeno, se zemí Východního partnerství. Dokonce si myslím, že v tom byla tady docela shoda i mezi koalicí, opozicí. Já si pamatuji, že s Karlem Schwarzenbergem jsme v tomhle dokonce spolupracovali a že vlastně i od něho jsem měl řadu doporučení pro jednání v Minsku, že jsme oba dva vlastně jednali i s představiteli opozice. A dokonce bych vám rád jenom vzpomenul z minulosti, že když došlo k tomu, že Bělorusko propustilo politické vězně, tak ta spolupráce dokonce šla tak daleko, že jsem navštívil Bělorusko, navštívil jsem Minsk.

V té době jsem se tam sešel, a to už jsem se v té době scházel poměrně často, s ministrem zahraničí Makejem, ale tam jsem se sešel i s prezidentem Lukašenkem. Já si pamatuji, že tehdy u té schůzky, kde já jsem ocenil právě to propuštění politických vězňů, mi prezident Lukašenko řekl a tvrdil, že Bělorusko je poslední země z těch zemí Východního partnerství a z těch států bývalých ruských, sovětských, ve kterém nejsou sovětská vojska. Upozornil mě na to, jak to vypadá v Gruzii, jak to vypadá v Moldávii, upozornil na to, jak to vypadá na Ukrajině v té době a že Bělorusko je vlastně poslední z toho věnce zemí, kde ruská vojska nejsou.

A tvrdil, že to, oč se hraje a čemu on musí čelit, že Putin má v úmyslu prostě vyvolat nějakou situaci a vytvořit podmínky pro to, aby i v Bělorusku mohl umístit ruské jednotky. A vlastně stál o spolupráci s Evropou právě proto, aby mohl si uchovat i v tom nevelkém Bělorusku určitou nezávislou pozici. Takhle to aspoň stavěl. Já samozřejmě nevím, jak vypadaly jeho rozhovory s Putinem.

Nicméně už v té době jsme si uvědomovali, že vazby Běloruska jsou takové na Rusko, že není lehké tu orientaci Evropy prosazovat, protože Rusko (Bělorusko) je z obrovského procenta závislé právě na dodávkách nerostných surovin, plynu z Ruska. Takže bylo zřejmé, že ta změna té orientace musí být prováděna dlouhodobě a že to nebude jednoduchá věc.

Já jsem tehdy panu prezidentovi, to si vzpomínám, řekl, že my oceňujeme ten příznivý vývoj vůči politickým vězňům nebo propuštění politických vězňů, a říkal jsem mu, že to, co je teď nejdůležitější, jsou pro nás demokratické volby. Prostě to, aby bylo garantováno to, že příští volby, prezidentské, parlamentní, že skutečně budou provedeny regulérním způsobem pod určitým mezinárodním dohledem a prostě bude se v tomhle smyslu Bělorusko posouvat k tomu, že lidé budou moci skutečně demokraticky volit své zástupce. A to byla jedna z podstatných věcí a nebylo to jenom moje stanovisko, to byla tehdy oficiální pozice Evropské unie. My jsme dali doporučení k volbám a říkali jsme, to je to, co je další krok, to je to, co od Běloruska čekáme.

A teď na konto toho, na co tady reaguji, na to tvrzení, že pro nás hlavní musí být ta spolupráce. Ano, je to tak, že v této Sněmovně jsme měli shodu na této spolupráci, že je důležitá a že je prospěšná. Ale já se domnívám, že v něčem se ta situace zásadně změnila a v tomto tady teď vystupuji proto, abych se postavil za stanovisko vlády, protože podívejte se, co se dnes v Bělorusku děje. Bez ohledu na ty komplikované, řekněme, geopolitické a jiné úvahy, je evidentní, že velká, zásadní většina obyvatelstva v Bělorusku je Lukašenkem unavena. To je prostě faktem, který se dá vidět v poslední době z řady projevů.

Je evidentní, že místo té demokratizace toho volebního procesu, anebo zvyšování jeho regulérnosti jsme byli svědky pravého opaku a že prezident Lukašenko velmi brutálně zasáhl proti opozici, uvěznil vlastně rodinné příslušníky a další. To je podle mě úplně v rozporu se vším, s čím jsme v minulosti v těch bělorusko-českých vztazích, o čem jsme se bavili a co jsme prosazovali. Připadá mi prostě, že tady na běloruské straně Lukašenko vyhodil do povětří všechno, na čem ta spolupráce stála.

A mně připadá, že v takovém okamžiku, protože přece zásadní pro demokratický režim je to, že je možné vyměnit toho, kdo vládne, a jestliže se někdo začne chovat tak, že jde úplně opačným směrem, tak si myslím, že nemůžeme jinak, než se k tomu vyslovit a vyjádřit. A v tomhle já vidím dnes stanovisko vlády, která jasně řekla, že Bělorusové mají nárok a právo na svobodné volby a že to, co se stalo, je porušením všech principů, na kterých naše spolupráce stála. A je to jediná věc, kterou vláda mohla udělat. Doufám, že i dnes bude ve Sněmovně široká shoda na tom, že v případě Běloruska Česká republika má jasné a jednoznačné stanovisko. Prostě jestliže dnes v Bělorusku lidé dávají najevo, že mají této vlády dost, tak mají právo ve volbách rozhodnout o změně. To je to, co podle mě musíme chtít a máme to požadovat i z hlediska historie a čím jsme si sami prošli.