Část veřejnosti začala populismus vnímat pejorativně, byť je jeho definice poměrně široká a dá se aplikovat na každého politika. Liberálové především v kontextu řešení migrační krize označují za populisty ty politiky, kteří přijímání migrantů odmítají. Dělají tak proto, že na racionální argumenty pro odmítání migrantů nemají jak reagovat. Úspěšná integrace migrantů do Evropy je pouze nereálná představa liberálů, kterou migranti přístupem k evropské kultuře, zvykům, tradicím a způsobu života sami vyvracejí. Stejným způsobem reagují liberálové na racionální kritiku Evropské unie, především na upozorňování nepřiměřených zásahů do pravomocí národních parlamentů. Pokud politik poukáže na národní svrchovanost a vlastenectví, tak je opět označen za populistu. Podle uvědomělých progresivistů, je populista politik prosazující názory, které občanům pomohou nebo které jsou pragmatické, což je často v rozporu s ideologií anarchistické Nové levice. Za populisty jsou označováni i politici, kteří prosazují ústavní právo na držení střelné zbraně, což jediný účinný způsob ochrany před směrnicí na omezení střelných zbraní vzešlé z Evropského parlamentu.
Populistou je tak podle progresivistů každý, kdo má opačný názor, byť je ten názor seberozumnější. V Evropě jednatřicet let po pádu Železné opony opět vzniká třídní nenávist, snaha zdiskreditovat, zesměšňovat a dokonce umlčovat lidi s opačnými názory. Největší ohrožení svobody a demokracie tak přichází od těch, kteří se jimi nejvíce ohánějí. Dokazuje to i přivlastnění si státního svátku 17. Listopadu, kdy se oslav mohou zúčastnit jen lidé se ,,správným názorem“.
Označit tak některé politiky či strany za populistické je iracionální, neboť populismus není nic jiného, než získávání podpory voličů na základě programů, názorů, myšlenek a slibů, což dělá každý politik. Aby politik nebyl populistou, nesměl by usilovat o hlasy voličů, což je v zemi, kde se konají svobodné volby nemožné. Liberálním pokrokářům tak nejspíše imponují politici ze zemí Východního bloku, kde se nekonaly svobodné volby, takže politici nepotřebovali program, sliby, myšlenky, ani názory. Idolem Nové levice tak jsou nejspíš Husák, Brežněv, Kádár, Honecker, Jaruzelski, Živkov nebo Ceaușescu.
