Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové, ani já nejsem šťastná z této novely. A ty důvody, které tady padají, proč bychom ji měli přijmout, jsou samozřejmě vážné. Ale i mně dovolte, abych poděkovala našim pedagogům na všech stupních škol, na všech úrovní, od těch nejmenších až po ty vysokoškolské. A především ty, kteří mají doma svoje děti taky na distanční výuce a sami musí vysílat a těm svým se nemůžou věnovat, ale dovolte mi také, abych poděkovala rodičům, kteří se stali už rok pedagogy. Jaké mají vzdělání naši rodiče? Na jaký předmět jsou odborníci? Na angličtinu, na fyziku, ale protože každá krize je i příležitost, tak se mi zdá, že by tento stav mohl přinést dlouhodobě zlepšení vztahů školy a rodiny, protože s tím si myslím, že u nás v Čechách máme dlouhodobě také problémy. Takže smekám pomyslný klobouk, ale i před speciálními pedagogy, kteří učí děti, které potřebují podporu. A jestli jste měli někdy možnost komunikovat s takovými dětmi, tak víte, že distančně vzdělávat i třeba autisty nebo děti těžce mentálně postižené je taky mistrovský výkon. Takže jedno velké poděkování, připojím se i k tomu děkovnému usnesení.
A teď tedy několik poznámek k oněm pedagogickým pracovníkům. Je to můj pohled na výchozí pozice s našimi pedagogy, které jsem sebrala z dat, která jsou dostupná, ale je to i moje praxe pedagogická. Jak už tady zaznělo, máme vysoké procento absolventů pedagogických fakult, kteří opouštějí profesní dráhu ještě před jejím zahájením. A to moje číslo podle SC & C je ještě vyšší, z roku 2017 je to dokonce 60 %, anebo v prvních letech, kdy začínají jako učitelé. Tohle je tedy, jak tady zaznělo, dost zásadní problém českého školství, který mně by jako třeba ministrovi školství, kdybych byla, nedal spát. Naši učitelé patří k nejstarším v rámci zemí OECD a mezi roky 2006-2016 výrazně klesl počet učitelů ve věku do 35 let. A doposud se stále nedaří generační výměna. Počet učitelů, kteří každoročně odcházejí do důchodu, by mohl být nahrazen absolventy pedagogických fakult, pokud by ovšem nastoupili do praxe a setrvali v ní. A my si tady teď vlastně říkáme, včetně pana ministra, co s tím uděláme. A jeden z těch zakopaných psů už asi není ve financích, protože ty se opravdu radikálně zvedly. A je veliká naděje i díky této novele, že už to nebude dehonestující plat učitele, jako jsme byli zvyklí, ale bude to důstojný plat, který by měl přilákat mladé absolventy, aby uživili své rodiny, ale asi to bude spíše v tom vzdělávání na pedagogických fakultách, jak tady docela podrobně hovořil pan emeritní rektor.
Které pedagogické fakulty asi zřejmě nepřipravují mladé lidi na tak náročnou profesi, aby byli skutečně dobře připraveni? Nebo jsou tu mladí studenti opravdu připravováni na určité stresové prostředí, které škola přináší? Na problémové děti? Vždyť vzpomeňme ty debaty o inkluzi coby téměř nemravném slovu. Na komunikaci s rodiči, kteří mají dneska četná přání, představy, mnohdy nereálné. S vedením školy atd., jistě by pomohla i delší pedagogická praxe, aby si mladí mohli ten terén jaksi osahat. Pokud se podíváme na hlavní směry vzdělávací politiky, která už zde také byla zmíněna, 2030+, tak jedním z problémů, na který zde poukazujeme je úprava přípravného profesního vzdělávání tak, aby připravilo absolventy na zvyšující se nároky profese. Doslova zde stojí: „Schází efektivní podpora začínajících učitelů, která by jim pomohla zvládnout úvodní období v profesi. Zhruba třetina z nich zvažuje odchod ze školství. Jen 10 % začínajících uvádí, že na jejich škole je efektivní systém uvádění do praxe.“
Pokud vím, tak výzkumů, a to už tady také zaznělo, na toto téma není mnoho, ale nějaké máme. A víme, že přípravné vzdělávání učitelů je nevybavuje dostatečnými znalostmi, dovednostmi k výkonu profese. Jsou konfrontováni se závažným rozporem mezi jejich idealistickými motivacemi k výkonu profese a realitou. A pouze malá skupina projde kvalitním procesem uvádění do praxe.
Existují osobní a kontextové faktory ovlivňující odchod úspěšných učitelů. Struktury ve škole a zavedené praktiky je demotivují, a oni tak přicházejí o entusiasmus působit v profesi kreativně. Vedení školy často nemá prostor efektivně je podporovat. A kolegyně, kolegové, asi se sluší připomenout i to, že jsme to byli mi tady v Senátu, kteří jsme brojili proti připravenému kariérnímu řádu. Podle nás byl tehdy připraven špatně. A tak jsme ho nepřijali vůbec. Možná bychom tady už dneska nějaký inovovaný měli a teď tady pláčeme trošku nad rozlitým mlékem.
Mezi důležité příčiny odchodů z profese u začínajících učitelů patří také pocity nízké self-efficacy, tedy stav, kdy učitel přestává věřit ve svoji schopnost žáky motivovat a něco je naučit. Je to tedy jistá účinnost. My sice víme, že některé školy mají propracovaný vlastní systém uvádění začínajících učitelů do praxe, ale šetření, třeba z TALIS 2014 ukazují, že ve školách v ČR stále není adaptační období běžné a že až 62 % učitelů působících ve školách, které nenabízí formální zaškolovací program. To, co zde dnes máme na stole, musíme řešit, protože nám nefunguje systém přípravy učitelů. My to tady zde velmi dobře víme a já se chystám tuto novelu podpořit. Mám důvěru v ředitele škol, že si vyberou dobré nepedagogy a že by to mělo fungovat. A také se mi chce věřit tomu, že odborníci v jiných profesích, kteří po určitých letech praxe zestárnou, zmoudří, mají touhu své vědomosti předávat.
A já si myslím, že o tyhle ty odborníky půjde a ty dobří ředitelé dostanou na své školy a bude to celkově obohacením. Já bych byla velmi ráda, jako pedagožka, ředitelka školy, abychom řešili právě ten systém s mladými kantory. A za co si myslím, že bychom se měli ve veřejném prostoru omluvit za posledních 30 let, že vlastně nevedeme celospolečenskou debatu o důležitosti lidí, kteří společně s rodiči dlouhodobě ovlivňují, motivují a připravují na život a především k dalšímu vzdělání mladou generaci. Potom bychom možná nemuseli smutně nebo závistivě pohlížet do jiných zemí, protože my jsme přece potomci Jana Ámose Komenského. Kolegyně, kolegové, ráda bych zmínila ještě jedno důležité téma, které tady dnes zaznělo a které tento zákon přináší. A je to sice zakotvení nových, v některých případech staronových, profesí mezi stávající pedagogické pracovní. Školního speciálního pedagoga, školního psychologa, sociálního pedagoga a v neposlední řadě školského logopeda. Tyto odborníky ve školství velmi potřebujeme, pomáhají zlepšit kvalitu vzdělávání, pomáhají maximálně rozvinout potenciál mnohých žáků, kteří potřebují menší či větší podporu ve vzdělávání. A i to povede k tomu, že ten vzdělávací proces ve školách bude zvládnut, když tam budeme mít tyto odborníky.
Ráda bych však teď reagovala na navržený pozměňující návrh kolegy senátora Zitterbarta, který se zabývá školských logopedem a usiluje o jeho přejmenování. Minulý týden na zdravotním výboru bylo navrženo dokonce jeho úplné vyřazení ze zákona. A tento pozměňující návrh neprošel a pan zpravodaj nám zde dnes vysvětlil, proč to tak bylo. A já jsem tomu velice ráda. Proč potřebujeme tuto profesi školského logopeda na školách, je myslím naprosto zřejmé. A tedy jen velmi stručně – vzděláváme tam děti s mentálním, tělesným, smyslovým postižením. A prosím, já nemluvím jen o běžných školách, ale v tomto případě i o školách speciálních. Vzděláváme děti s odlišným mateřským jazykem, vzděláváme děti ze znevýhodněného sociokulturního prostředí. Vzděláváme také děti s poruchou autistického spektra. A to všechno dnes jsou děti, které potřebují v hlavním vzdělávacím proudu podporu řeči. To vše nám ukládá školská legislativa a týká se to nejen žáků ve školách, ale i dětí ve školách mateřských, studentů na školách středních. Každodenní práce s dítětem ve školském zařízení tak umožňuje pravidelnost, dostupnost a intenzitu logopedické péče.
Kdo tedy má tuto péči ve školském prostředí – záměrně zdůrazňuji ve školském prostředí – zajišťovat? Tedy onu nápravu poruch vady řeči a výslovnosti, která může být od jednoho písmenka přes několik písmen až po nemluvnost. Kdo by tedy měl šířit speciálněpedagogickou disciplinu? Kdo by tedy měl učit výchovu ke správné řeči? Zákon o pedagogických pracovnících navrhuje pozici školského logopeda a pan kolega senátor pak přináší název speciální pedagog se zaměřením na práci se žáky s vadami řeči. Zdůvodňuje to skutečností, že profese označená jako logoped by měla působit pouze v resortu zdravotnictví. Toto označení, které pan senátor navrhuje, ale dneska funguje. My bychom se neposunuli ani o centimetr dál. Takže nechává status quo. Já si dovoluji zde citovat z odůvodnění jeho návrhu, tak aby nezasvěcenému posluchači, nezběhlému v rozdílech mezi klinickým a školským logopedem, přiblížila, oč tu běží. Cituji tedy z návrhu:
„Logopedové jsou absolventi pregraduálního studia oboru speciální pedagogiky, přičemž povinné jsou státní závěrečné zkoušky z logopedie a surdopedie. Já doplňuji studia na pedagogických fakultách.“
Už to je protimluv, když dle autora návrhu se logopedem stává absolvováním studia na pedagogické fakultě a potom dále ve svém návrhu odmítá, aby tedy tímto logopedem, tím školským logopedem, byl. Pokračuji v citaci z návrhu:
„Chce-li však být klinickým logopedem, tj. zdravotnickým pracovníkem, musí absolvovat postgraduální vzdělávání, mimo jiné povinný akreditovaný kvalifikační kurz na lékařských fakultách a dále složit atestaci.“
Já podotýkám, že jde o medicínský tradiční zúžený pohled na logopeda coby odborníka zabývajícího se primárně patologií, narušením a defekty. Naproti tomu školský logoped, a o to zde kráčí, musí absolvovat stejné postgraduální studium logopedie na pedagogické fakultě, následně specializační studium v předepsaném rozsahu definovaném zákonem. A pak může působit jako školský logoped. A – jak název napovídá – v resortu školství. Žádným způsobem tedy nezasahuje do resortu zdravotnického. Nezpochybňuje kompetence ani erudici klinického logopeda, není oprávněn poskytovat zdravotní péči hrazenou ze zdravotní pojišťovny. A o to si myslím, že tady nejvíce asi jde. Dovolte mi použít podobnou paralelu u profese psycholog. Školní psycholog opět působí v resortu školství, klinický psycholog, podobně jako klinický logoped, je nelékařský zdravotní pracovník působící ve zdravotnictví. Pro veřejnost je naprosto srozumitelné, čím se tento odborník zabývá. A nemohu nezmínit ještě jednu z věcí, která se objevuje také v odůvodnění zmíněného návrhu. Hovoří se zde o potřebě spolupráce mezi odborníky obou resortů, o tom, jak by se měli vzájemné doplňovat a podporovat, aby společné úsilí bylo co nejefektivnější. Víte, kolegyně, kolegové, bylo by to spíše úsměvné, kdyby to nebylo smutné. Resort školství usiluje o spolupráci dlouhodobě. Snaha o zavedení této profese trvá už dlouhých 12 let. A logopedická péče je ve školství poskytována desítky let, historicky dokonce 70 let. Poslední dva roky se o to, o čem zde pan kolega hovoří ve své důvodové zprávě, o té spolupráci, tak o to se pokoušel meziresortní odborná skupina složená ze zástupců obou stran. Množství času a energie, které mnoho lidí věnovalo tomuto úsilí o domluvu, kompromis a možnou spolupráci, bohužel bez elementární snahy protistrany, tedy klinických logopedů, se domluvit, tedy bez jakéhokoliv výsledku, tak to mně vyvolává trpký úsměv. Hlavním problémem této nedohody bylo použití slov logoped, logopedický, logopedie ve školství. Proto když čtu o potřebě spolupráce, ten můj úsměv, jak jsem pravila, je víceméně hořký. Školská logopedie je tedy disciplinou speciálněpedagogickou, je realizována ve školských zařízení. Předložená legislativní úprava jasně definuje nepodkročitelné kvalifikační požadavky, které musí školský logoped splnit. Označení profese jako školský logoped zcela jasně vymezuje působnost pouze na školská zařízení. Narušená komunikační schopnost a logopedické obtíže nemohou být prezentovány výhradně jako nemoc, kterou je nutno léčit pouze zdravotnickými prostředky a prostřednictvím zdravotníků. Jedná se o všeprostupující každodenní zátěž na dítě či dospívajícího a jeho rodinu. S ohledem i na statistiky ÚZIS se jedná především o věkovou skupinu předškolního a školního věku.
Stejně tak nejsou striktně vyčleňováni jako pacienti např. početné skupiny žáků ADHD se specifickými poruchami učení apod. Bylo by to v rozporu s mezinárodními úmluvami jak v resortu školství, tak zdravotnictví.
Kolegyně, kolegové, dovolte mi na závěr citovat stanovisko odborníků z Ústavu speciálně pedagogických studií Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kteří dlouhodobě připravují logopedy, z nichž někteří odcházejí působit do resortu zdravotnictví a někteří do resortu školství.
Obsah činnosti školského logopeda rozhodně není směšován s náplní lékařů a klinických logopedů, neboť se nejedná o zdravotnickou profesi. Školský logoped není oprávněn poskytovat logopedickou péči ve zdravotnictví. Logoped v ČR je cca 70 let systémově realizován v rámci resortu školství, zdravotnictví, aktuálně také na ministerstvu práce a sociálních věcí. Nezavádí se nic nového.
Proto, prosím, zachovejme v zákoně o pedagogických pracovnících školského logopeda tak, aby všem bylo z názvu okamžitě zřejmé, co dělá a kde působí.
Zároveň žádám, abyste nepodpořili návrh pana senátora Zitterbarta. Děkuji za pozornost a omlouvám se za tu délku.
