Ráda bych se také vyjádřila k návrhu zákona o pomoci v hmotné nouzi, který zde teď probíráme. Kolegové ze senátního sociálního výboru doporučili plénu Senátu novelu zákona zamítnout. A já se s tímto doporučení jednoznačně ztotožňuji, protože jsem přesvědčena, že tento návrh zákona bude pro obce dalším zklamáním. Má se jednat o zákon třikrát a dost, který má starostům poskytnout nástroj k vynucení pořádku a zkrátit dávky lidem, kteří se opakovaně dopouští vybraných přestupků a neplatí vyměřené pokuty. Ukazuje se ale, že restrikce nefungují a že potřebujeme hlavně prevenci, která bude koordinovaná a zaměřená na konkrétní lokality.
Návrh zákona o pomoci v hmotné nouzi jde tedy stejným směrem, jak takzvané bezdávkové zóny, proti kterým jsem v roce 2017 spolu s kolegy Senátory podávala ústavní stížnost. Od roku 2017 uplynula dlouhá doba. Bezdávkové zóny mezitím zavedlo více než 103 obcí v České republice. Bohužel, obchod s chudobou se nezastavil, problematické lokality nezmizely, pouze jen nově příchozí do těchto lokalit nedosáhnout na dávky na bydlení. Návrh na opatření vnímám jako volání o pomoc obcí, které už vyčerpaly prostředky, jak bojovat s lidmi, kteří si z pokut nic nedělají a vědí, že si na nich obec stejně nic nevezme.
Místo řešení problému ale zavádí další represe proti těm nejchudším. Jsou to nerealistické plány, jak rychle legislativně vyřešit problém s chudobou, sociálním vyloučením a z toho plynoucí patologické jevy. V důsledku tohoto návrhu by mohla přijít o peníze na jídlo například rodina s dětmi, jejichž otec, páchající opakovaně přestupky, se v bytě objevuje zřídka, ale má zde trvalé bydliště. Snížením dávek budou postiženy spolu s pachatelem přestupku i společně posuzované osoby v jedné domácnosti. Opravdu chceme zavést kolektivní trestání? V případě záškoláctví dokonce novela počítá s tím, že stačí jednou a dost. Tedy jedno hlášení zanedbání povinné školní docházky dětí vede ke snížení dávky na živobytí či bydlení. Stejně tak je možné snížení hned, pokud úřad domnívá, že pokuta je nevymožitelná a existují-li současně vážné pochybnosti o způsobilosti pachatele k nápravě.
Ani sami předkladatelé této novely nevědí, kolika lidí se opatření bude týkat. Někdo mluví o stovkách, jiný o tisících. Dávky pomoci v hmotné nouzi v Česku pobírá asi 100 tisíc lidí. Velkou část tvoří matky s dětmi, senioři, zejména ženy, kterým zemřel manžel, invalidé či psychicky nemocní lidé. Dopady této novely nebyly diskutovány v klasickém mezirezortním připomínkovém řízení, protože do značné míry zákon vznikal až v Poslanecké sněmovně.
Chybí zde širší odborná debata. Nikdo zkrátka nepočítal, kolik nám to bude stát. Kdo bude řešit situaci rodin, které se tím dostanou na ulici? Kdo bude platit následky rozpadlých rodin? Dochází k prolomení dokud zavedeného principu, že dávky v hmotné nouzi nepodléhají výkonu rozhodnutí. Listina základních práv a svobod stanoví, že každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Domnívám se tedy, že návrh tohoto zákona je s ustanovením Listiny v rozporu. Pokud by o návrhu ale rozhodoval Ústavní soud, můžeme na toto rozhodnutí čekat i čtyři roky. Tak jako je tomu například v případě bezdávkových zón. Proto jsem pro zamítnutí tohoto zákona.
Děkuji.
