Vlastně mi to třeštění v kostýmech, vydlabávání dýní a podobné věci nevadí. Dušičky jdou ale mnohem hlouběji.

Místo bujarého veselí se vzpomíná. Na ty, co tu s námi byli a už nejsou. Na ty, které jsme měli rádi.

Je mi vždycky smutno, že už se s nimi nemůžu potkat. Říct jim, co dělám, z čeho mám radost a co se třeba nepovedlo. Tak jim to říkám aspoň v těchto dnech.

A jo! Věřím tomu, že to slyší. I tomu, že se potkáme.

Jediné co nevíme, za jak dlouho…