Jaké vývojové mechanismy musíme spustit, a nejenom u nás, ale také v Evropě, abychom ty nové směry a nové věci dokázali udělat. A přece jenom výzkum a vývoj se neřídí tím, že se někdo vzbudí a náhodou na něco přijde. Ale přece jen má to svou posloupnost a plánování. A pak jsou to ty věci, které jsem už zmínil. To znamená, to je ta záležitost přenosových sítí, naše schopnost tyto přenosové sítě realizovat a tak dále.
A když tohle nemáme a máme jenom ty cíle, tak si myslím, že pak cokoliv schvalovat je pro nás problematické, protože je to neuvěřitelné. A pak už k tomu přistupujeme tak, že když už neplníme cíle ve věci skládkování, tak nebudeme plnit žádné jiné cíle. A v tom si myslím, že to je ta naše brzda.
A pak je tady druhá věc, a to, že jsem velmi rád, jak jsem řekl na začátku, nejsem rád, že na to máme den, pátek, ale jsem velmi rád, že projednáváme tyto záležitosti dnes, na podzim, kdy nesvítí. I kdybychom měli solární elektrárny, tak je to přechodné období, jsou ta přechodná období, kdy ty doposud dostupné solární, větrné a jiné zdroje zdaleka nestačí na to, aby občané – a to nejen České republiky, ale občané Evropy – měli tolik energie, kolik jí skutečně teď potřebují.
A do toho přišel krach obchodních společností s elektřinou. A myslím si, že v tuto chvíli zajímá naše spoluobčany, a nejenom ty zasažené, ale i ty ostatní, jak se vyřeší tato věc. A vlastně – a teď mi odpusťte ten výraz – tu snůšku snů a zbožných přání bez konkrétních a relevantních informací vlastně nemohou přijímat.
A my bychom měli schvalovat záležitosti a věci nejenom dnešního dne, ale i do budoucna. Ale fakt je, že to, co se děje teď, tak je enormní zátěž na nás i na naše spoluobčany. Mimo jiné, mně se ten pád energetického obchodníka týká také, takže vím, jak je to nepříjemné. A jsou samozřejmě státy, které tuto situaci řeší lépe. Zdá se, že Slovensko to má tak, že ta zátěž na občany nebude tak velká u nich, jak je u nás. Když nejednáme komplexně a když dopodrobna nerozebereme celý ten energetický balík, nejen ten, co schvalujeme teď, ale co již bylo schváleno, tak pak zjistíme, že my jsme povinni obchodovat na burze v Lipsku. To znamená, že tam soutěžíme s tím, že když naši sousedé Němci, kteří mají poměrně vyšší platy, životní úroveň atd., tak když oni si nakoupí naši elektřinu, kterou my tam musíme obchodovat, protože my jsme pořád stát, který vyváží, tak nás to handicapuje tím, že nám to zvyšuje cenu.
A já jsem přesvědčen, že každý stát, přestože jsme v Evropské unii, by měl být soběstačný. A řekněte mi, která komodita je tak zásadní a tak určuje cenu naprosto všeho, co děláme, ve výrobní sféře, zemědělské atd., v každé sféře, než je elektřina. A tam jsem přesvědčen, že liberalizace, kterou jsme dosáhli, je liberalizace, kterou teď také určuje svým způsobem – a my jsme se k tomu zavázali – Evropské unie, tak je z tohoto pohledu nevýhodná.
Já sám, ale to není předmětem asi skutečně dnešní diskuse, ale bohužel se to k tomu vztahuje, a vztahuje se to i k tomu zdanění, vůbec z technického hlediska, a dokonce v tuto chvíli i ekonomického, nechápu, proč musíme mít tolik obchodníků. Proč stát nemá daleko větší vliv na tu zásadní komoditu, kterou tady máme. My všichni víme, že dotace do zemědělství jsou nejen kvůli jiným státům, Francie apod., ale je to také proto, aby byl chleba dostupný. Tak to bylo vždycky. To není otázka tohoto desetiletí, ani třiceti let, to je otázka tohoto století. Aby to nejzákladnější bylo dostupné i pro chudé občany.
Ale dneska si myslím, že je to také elektřina. A jestliže výrobní cena elektrické energie je někde na 25 halířích z jaderné elektrárny, s povolenkami, kdy dneska za 1,85 Kč je kilowatt z uhelných elektráren, tak já jsem přesvědčen, že majoritní postavení státu má občanovi, minimálně fyzickým osobám a rodinám, zakotvit jistotu, tzn. určité ceny, která je udržitelná.
A já jsem tím prošel teď, kdy jsem se musel registrovat, přihlašovat. Já jsem přesvědčen, že občan, který nevládne internetem, tak je zcela zmaten a musí čekat na nějaká call centra, kam se dovolá. A jak vidíte, tak někteří lidé celý den nedělají nic jiného. Marně můžeme říkat, že nepadnou úplně, že se o ně stát nějak někdy postará, ale ten stres, který prožívají, pro ně je velký. Možná, když projíždíte Českou republikou, už to začíná být cítit ve vzduchu. Nemyslím nějaké to vlnění nehmotné, ale kouř, kdy lidé rychle začínají topit něčím jiným, aby šetřili preventivně už, protože mají strach.
A to jsou všechno věci, které my bychom měli mít na paměti. Když se díváme na tento balíček, a on musí být uchopitelný i pochopitelný i technicky, tak ta zelená cesta je velmi správná, ale zelená cesta nemůže být víra. To nemůže nahradit víru, že věřím v něco, co nevidím, nemohu spočítat atd. To tak není.
Samozřejmě chápu, že někteří víru v Boha nahradili vírou v to, že zelená Evropa nás spasí. Já tuhle víru zcela jistě nesdílím. Ale já se přidám k tomu, abychom budovali zelenou Evropu na základě naprosto exaktních a v tuto chvíli poznaných skutečností. A to si myslím, že povede k tomu, aby všichni ostatní, kteří uvidí tyto kroky, že jsou uvěřitelné, jsou splnitelné, víme, kolik nás budou stát, takže se k tomu také přidají.
A nálada v České republice vůbec není mezi občany proti tomu, abychom začali šetřit. Já jsem o tom přesvědčen. Jenom zrovna dneska říkat lidem, že zdroje, které jsou ekologické, tzn. vítr a slunko, nás spasí a bude jenom to, říkat, že vodík možná také někdy nastoupí, když víme, že výroba vodíku je v tuto chvíli ještě stále energeticky dražší než to, co nám vodík dá, tak to jsou věci, že když se na to normální občan potom ptá, tak nechápe, proč si takové cíle dáváme. A pak se k tomu nemůže pochopitelně přidat.
Takže na závěr já rozporuji to, že ta usnesení, která jsme na evropském výboru přijali, chtějí bourat úsilí o zelenou Evropu. Já to chápu tak, že buď tato vláda, nebo jakákoli jiná, která přijde, dostane mandát k tomu, aby mohla vyjednávat ze skutečné pozice státu, který za sebou má také parlament, tedy premiér. Právo veta, které může premiér pochopitelně uplatnit, je jedna věc. Ta tzv. žlutá karta, to neznamená, že bouráme zelený svět nejenom některým z vás, ale také Evropě.
A jestliže předsedkyně Ursula von der Leyen stanovila takový cíl, a zapomněla k tomu stanovit, nebo jí to nedali a říct, co to bude znamenat, jak jsem říkal, no tak pak se nemůže potom divit, že státy jsou k plnění takových cílů opatrné.
A když si přečtete pozice jednotlivých států, ne parlamentu, protože ty to projednávají stejně asi pozdě jako my, ne všichni, tak pak zjistíte, že ta brzda tady je. A informace o tom, kdybych tak měl přeneseně říct, že rodná země Grety začala oprašovat jadernou elektrárnu a tu, kterou chtěla zakonzervovat, tak ji bude mít jako zálohu, tak je vidět, že to normální myšlení, kam nás to dožene ve chvíli, kdy je nějaký kolaps, že musíme mít nějaké zálohy, že musíme dokázat ta přechodová období nějakým způsobem nastartovat, takže není jenom u nás. Je to i v jiných státech. A pak ty jednotlivé státy, samozřejmě každý ze své pozice, dává tato stanoviska.
Jak víte, tak Švédové toto stanovisko uplatnili také, Irové také. Každý samozřejmě v jiné pozici a z jiného pohledu, ale je to tak. Nebudeme zcela jistě výjimeční. A možná se nám a našim vyjednavačům podaří přimět lidi, kteří jsou v Evropské unii zodpovědní za to, aby ty cíle, které si stanovíme, byly naprosto jasné, konkrétní a také splnitelné, aby to také udělali. Děkuji za pozornost.
