když projednáváme otázku legislativní nouze u tohoto zákona, tak jsem si musel vzpomenout na Orwellův román 1984. Protože mám takový pocit, že ti, kteří dávali ten zákon dohromady, ho také četli a využili. Jenom nepochopili jednu věc. On to tehdy napsal jako varování před nástupem totality. Vy v tom zákoně to berete jako návod k použití. Mluvil o tom pan předseda Okamura poměrně dlouho.
A já bych se trochu chtěl vrátit k tomu, co inspirovalo George Orwella k napsání románu, který tak pozoruhodně s obrovským odstupem skoro 74 let odhadl, jakým způsobem se bude ta totalita projevovat. Nechápal, nevěděl třeba, že mohou přijít SMS, ale už tedy věděl cosi o televizi a o kamerách, o sledování...
George Orwell totiž vycházel z událostí, které se staly ve 30. letech v Německu mj. tedy, protože jeho román je taková studie dopadů totality v jednotlivých režimech. On nepsal jenom o Stalinovu Sovětském svazu, ale on si také všímal nástupu dvou totalit, které přišly k moci volbami. Dokonce by se dalo říci svobodnými parlamentními volbami. V roce 1930 v Německu, v roce 1946 v Československu.
A když se podíváte na tyto události právě z hlediska technologie moci, technologie toho, jak se připravuje nástup totality přes parlament, tak si musíte všimnout několika opravdu výrazných momentů. První z nich je to, že je zapotřebí, aby došlo k nějaké události, která odůvodní použití mimořádných legislativních prostředků. Protože to byly dřevní doby, tak se tenkrát třeba zapálil parlament, zapálil se říše Reichstag, nebo se udělala demonstrace na Staroměstském náměstí, pochodovali ozbrojení milicionáři.
Dneska si vystačíme s pouhou pandemií, a protože to je takový docela dobrý návod k tomu, jak dosáhnout takové míry totalitarismu, o kterém se dokonce, řekl bych, v lecčems ani Georgi Orwellovi nesnilo. Víte, ty totality, které znal on, tak byly, více méně zasahovaly v rovině politické. Ta covidová totalita, a o tom tady byla před chvílí dlouhá řeč, covidová totalita zasahuje přímo osoby, zasahuje jejich rodiny, zasahuje vlastně zcela intimní záležitosti člověka jako takového.
Dá se to, když to převedu na jiný formát, takový, který je tomu podobný, tak já pak už znám jenom jednu takovou formu toho, jak se to může stát, co se může dít, a z ideologického hlediska to byl jeden známý, který byl z Íránu, žil tady dlouho, a pak po nějaké době se vrátil domů. A v okamžiku, protože byl tady naučen, tak ho vůbec nenapadlo, že třeba náboženská policie sleduje takové věci, jakým způsobem jde muž na toaletu. A protože si u toho nedřepl, ale zůstal stát, tak byl zatčen.
A když se podíváte na to, jakým způsobem může působit to, co si čteme v tom zákoně, tak se dostaneme od roviny těch politických totalit na rovinu totality téměř zdravotní, téměř intimní. A to je jeden, řekl bych, jeden z momentů, který musí varovat. A musí varovat právě proto, že k tomu, aby mohl být podobný zákon přijat, tak prostě o něm nelze diskutovat demokraticky. Je o něm třeba diskutovat v nějakém urychleném režimu, režimu, který odmítne logické argumenty projednávání, režimu projednávání, který je silový. Protože prostě vůbec nezáleží na tom, jaké to bude mít dopady. Nezáleží na tom, že sami ti, kteří ho předkládají podle toho, co zaznělo, tak už chápou, jaké to může mít důsledky. A oni mají 108 hlasů, takže jak už jsme slyšeli, tak to prosadí. Ale neuvědomují si, co tím mohou způsobit. Protože já když jsem dával rozhovor nějaké novinářce, která se mě ptala, na to, co, vždyť je to jenom do listopadu nebo do konce, tak já na základě historických zkušeností se obávám spíše toho, že když už prostě bude takový pěkný totalitní pandemický zákon, tak ona se vždycky nějaká pandemie najde.
Protože jako pro případ nouze je to velice dobrý vynález. Ale zároveň je tu ještě jeden takový nepříjemný historický moment. A to je to, že se nacházíme v mimořádné situaci, v situaci, která většinou v historii hrozila tím, že to skončí nějakými ne příliš dobrými výsledky právě z hlediska celé společnosti, celého státu. Pokaždé, když vypukly nějaké revoluce, tak to bylo v době, kdy po dlouhém období prosperity, klidu, míru, sociálního smíru přišel zlom, a najednou se začalo dařit hůř, klesly příjmy, zvedla se inflace, takže lidé přicházejí o peníze, které mají uložené na účtech. Platby, které budou mít za energie, tak budou takové, že je nebudou schopni pokrýt. Způsob, který jim pomáhá vláda, vlastně většinu slušných lidí ponižuje, protože budou muset jít a poníženě žádat o to, aby jim bylo nahrazeno to, co vždycky platili. A do toho ještě přijdete s pandemickým zákonem, který dokáže zlikvidovat živnostníky, lidi, kteří jsou vždy solí každé země, základem střední třídy, základem vlastně západní civilizace, tak jak se vyvíjela v těch posledních minimálně 70 letech, nebo 75 letech, od skončení druhé světové války především na západě Evropy. Prostě civilizace, která se opírá o střední třídu, která je strukturovaná. Oproti tomu byly třeba země třetího světa, v Jižní Americe, kde to složení vypadá a vypadalo vždycky úplně jinak.
Základem Evropy je velmi nízká vrstva, málo lidí, kteří žijí na hranici bídy, případně mírně pod ní, pak je velká, hodně strukturovaná střední třída, a nad tím byla vždy poměrně nevýrazná vrstva bohatých. Dneska se to mění, ten jihoamerický model, kdy je tak třetina lidí, která žije pod hranicí bídy, případně na ní, pak lidé, kteří jsou rádi, že jsou zaměstnáni, ale nemají ani příliš mnoho majetku, ani příliš velký vliv, a nad tím je pak ta vrstva těch, kteří jsou dostatečně bohatí a kteří mají všechno a rozhodují o politice. A my se mimo jiné, i díky tomu covidu, prostě pomalu posouváme do modelu toho třetího světa, kdy začíná zvolna růst počet těch, kteří žijí pod hranicí bídy, případně jsou těsně nad ní, vzrůstá závislost občanů na státu, právě ta ekonomická. A na konci toho pak bude obrovská deziluze. Obrovská deziluze z toho, co se stalo, obrovská deziluze z toho, jakým způsobem se k nim chová jejich vláda, která má opravdu jenom dvě starosti, které jsou vlastně - jedna, jak se udržet u moci. Protože máme pandemický zákon, který je taková pojistka, kdyby se jako příliš nedařilo, tak se to nemusí svádět jenom na vládu předchozí a na předchozího premiéra, ale bude mimořádná situace, protože na ni máme ten zákon, a tím se dá odůvodnit to, proč něco není, něco nejde. A druhá věc pak je, že mají zákon o korespondenční volbě, která může, jak ukázaly příklady ve Spojených státech pak zejména, a vedle v Rakousku, dokázat i to, že se ty volby mohou vyvíjet tak, jak bude naplánováno, nikoliv jak budou chtít občané.
A v tomhle momentě je pak tady jedno jediné, opravdu velké nebezpečí, a to je to, že těch lidí, kteří chodí a demonstrují nebude pár tisíc. Nebude jich jenom pár desítek tisíc. Ale až skončí léto, přijdou účty za elektřinu, zjistí se, co všechno se mezi tím stalo, co všechno nefunguje, tak potom se dostaneme do situace, ve které se v zemích méně civilizovaných odehrávají revoluce. V zemích, jako je Česká republika to většinou pak bývají předčasné volby. A já si myslím, že tím, že jste předložili takovýto kvalitní pandemický zákon, který ukazuje všem, že nejde o demokracii, jde jenom o moc, jde jenom o to, jak získat dlouhodobě prostředky k tomu, jak ovlivňovat situaci v případě, že se nebude dařit politicky, že jste přijali - že přijímáte zákon, který jedna právnička velice hezky přirovnala k tomu - prostě ten zákon má stejnou logiku, jako kdybyste se rozhodli, že je třeba udržovat protipovodňová opatření, i když neprší, ale dáme to do zákona, protože se to může hodit...
Stav legislativní nouze je právě tím znakem toho, o čem tady mluvím. Jestliže je třeba přijmout kontroverzní zákon, jestliže je třeba přijmout zákon, který může změnit rovnováhu a znamenat to, že naše politika se začne vracet více k totalitarismu, tak se to dá udělat jenom tím, když se o tom příliš nemluví, když se to spláchne rychle, během jednoho dne, když se nebude brát ohled na názory právníků, na názory odborníků, na názory lidí, na názory opozice, ale prostě prosadí se to silou.
Prosadí se to silou. A občas mi ten způsob toho prosazování silou připadá podle některých těch projevů tak, jak jsem již zmínil toho George Orwella, někdy si vzpomenu také na farmu zvířat. A proto bych docela rád, kdyby tato Sněmovna a zejména pak vládní koalice si uvědomila, že přijetí podobného zákona v sobě skrývá obrovská nebezpečí do budoucna. A způsob, kterým je prosazován, to znamená naprosto bezprecedentně se rozhodnete v době, kdy všechny státy kolem nás uvolňují pandemická opatření, tak najednou Česká republika usoudí, že tady pandemie řádí takovým způsobem, že si zaslouží pandemický zákon, který překonává i všechno, co bylo předtím, on jistým způsobem tedy překračuje i ty možnosti, které dává nouzový stav.
A asi nejlepší způsob, jak se s tím vypořádat, je, stáhnout ten zákon a začít ho projednávat normálním způsobem a změnit ho natolik, aby byl přijatelný ze všech hledisek, ale především z hlediska demokracie a z hlediska budoucnosti České republiky.
Děkuji.
