Evropa ale slaví navzdory jim Den Evropy jako počátek míru a vysoké kvality života. Evropané si 9. května připomínají odkaz více než šedesáti milionů mrtvých v obou světových válkách. EU je největším mírovým projektem na světě. I přes současné potíže je EU regionem s největším podílem na světovém obchodu a s nejvyšší kvalitou života na světě, na které se větší či menší měrou podílí všechny její členské státy. Evropský sociální model zajišťující nejen mír, ale i důstojný život zejména širokým středním vrstvám, je dědictví, které můžeme jako součást integrované Evropy udržet nejen v současnosti, ale i pro další generace. Evropská integrace je bytostným národním zájmem České republiky.
Současná česká vláda se ale dost intenzivně snaží ČR dostat na okraj EU. Prezident pak dokonce i mimo evropskou integraci. Na Evropských radách se česká reprezentace ustaraně zaklíná požadavkem na dokončení vnitřního trhu. Při projednávání konkrétních opatření ale odmítá jakákoliv společná pravidla, podle nichž by se mělo na tomto trhu hrát. Již delší dobu blokuje stanovení společného základu daně, daň z finančních transakcí, dlouho odmítala evropský zatykač či evropský patent.
Jeden konkrétní příklad - Topolánkova pravicová vláda zablokovala stanovení minimální daně z piva. Touto blokací fakticky poškodila naše pivovary, které měly již v té době vyšší spotřební daň, než byla ona minimální navrhovaná v EU, která by aspoň srovnala podmínky pro konkurenci. Že padne vláda, která zdraží pivo, se v tomto případě potvrdilo.
Ryze tržní princip pravicového pohledu na EU smrštil za poslední léta české vnímání tohoto unikátního společenství na počítání peněz z evropských fondů. Když se ukazuje, že současná ministerstva pracují tak mizerně, že nedokáží administrovat evropské projekty, tak vláda obrátila a vyhlašuje, že vlastně peníze z kohezní politiky deformují trh.
I v Evropské radě premiér Nečas otočil o sto osmdesát stupňů. Naráz se postavil proti kohezní politice na stranu čistých plátců jako je Velká Británie, Německo, Holandsko. Proti všem našim dosavadním spojencům, zemím srovnatelným s ČR, pro které jsou evropské peníze významným zdrojem podpory hospodářského rozvoje. Přitom právě peníze z kohezních fondů jsou v této chvíli téměř jediné investiční peníze, které udržuji Česko nad hladinou recese a zakrývají absolutní selhání (ne)hospodářské politiky Nečasovy vlády. (Co jiného je totiž stagnace při rostoucím zahraničním obchodu než špatná vnitřní politika mající za důsledek snížení koupěschopnosti, propad vnitřní poptávky a odliv investic?)
Pro Evropskou unii jsme se svobodně rozhodli. Vize členství v tomto prestižním klubu byla silným motivem pro všechny, kteří cinkali klíči na náměstích v r. 89. O vstupu do EU rozhodli v prvním historickém referendu u nás tři čtvrtiny občanů. Podmínky našeho členství byly dojednány v rámci Přístupové smlouvy ČR k EU, která byla přijata standardní parlamentní procedurou. Podepsal ji nejen premiér Vladimír Špidla, jehož to byla kompetence, ale i Václav Klaus, a to dokonce dvakrát. (Jednou po uzavření Smlouvy spolu se Špidlou (to nemusel) a po druhé při ratifikaci. Je nyní jen na nás, zda využijeme všechny šance, které nám dává, nebo se rozhodneme z EU vystoupit, jak by si asi prezidentští kandidáti ODS přáli. Lisabonská smlouva počítá i s touto možností. Pokud se rozhodneme opustit prestižní světový klub EU, vojáky jako v roce 68 nám sem nikdo nepošle. Je to jen naše věc. Na rozdíl od Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), které bylo nástrojem ekonomiky centrálně plánované z Moskvy a udržované vojenskou silou paktu Varšavské smlouvy.
Evropané Den Evropy slaví. Češi hloupě, a proti svým národním zájmům, vzpomínají ústy svých modrých prezidentských kandidátů na RVHP.
Alena Gajdůšková
Místopředsedkyně Senátu PČR
