Plynule navážu na mé předřečníky, protože kde je prapůvod toho, že vznikne nějaká takováto norma, směrnice, nařízení? Je to prapůvod, že někde v rámci EU byla určitá velká skupina spotřebitelů, nájemníků, majitelů budov... Nebo kde vzniká taková touha páchání dobra? Že tedy, jak říkala vaše paní náměstkyně na našem výboru, budu se snažit parafrázovat, nikoli citovat: EU chce touto směrnicí edukovat spotřebitele.
To je jedovatá věta tedy pro mé uši, myslím si, že by měla být tato věta jedovatá pro všechny, protože jestliže EU, Komise nebo kdokoli jiný chce edukovat směrnicí, to je tedy něco strašného. Myslím, že se máme edukovat tím, že začneme zapojovat to, co máme v té dutině na krku, budeme přemýšlet o tom, jestli něco takového potřebuje ten spotřebitel, jestli o to vůbec stojí, něco takového mít. Ne, udělá se směrnice: Ty to prostě chceš.
Směrnicí se dostáváme do stavu takového, že místo abychom podporovali inteligenci a přemýšlení spotřebitelů, říkáte jim: Vypněte mozky. My uděláme směrnici a všechno to bude fajn. Přesně to je tento případ. Možná to je nadlehčená forma sdělení a popsání té situace. Ale já se obávám, že toto je obrovsky nebezpečná situace, kterou nesmí podle mě Senát pustit dál, musí ukázat: Tohle už je za hranou.
Tohle už je za hranou nějaké svobody rozhodování, svobody toho, kdy spotřebitel si může říct: Chci to vědět. Nechci to vědět. Někdo tady říkal, myslím, že kolega Vícha: Nepamatuji si, že by to po mně nějaký nájemník obecního bytu někdy chtěl. Ten, kdo to chce, ať si to zjistí, ať si to změří, ať má ten zájem to mít, ať tlačí v rámci SVJ nebo v rámci družstva na svého delegáta, na družstvo, na vedení družstva, že to chtějí takto udělat. Pokud to chce stát, nebo pokud to chce EU, ať vymyslí jiným způsobem to, jak třeba motivovat, nikoli nakazovat, přikazovat, zakazovat, ale motivovat.
Přijde mi, že toto slovo se úplně vytratilo z nějaké úvahy při tvorbě legislativy. Proč tedy nemotivujete vlastníky a spotřebitele např. tím, že řeknete: Pokud toto zavedete a budete to takto dělat, budete takto informovat, budete to chtít mít, tak vám třeba dáme úlevu daně z nemovitosti na rok, na dva, aby se vykompenzovaly, dejme tomu, ty náklady s tím spojené. Proč nejdeme tímto způsobem? Proč musíme neustále vymýšlet zákon, který nařídí, přikáže, nebo zakáže?
Proč nevyužíváme pouhé motivace člověka, který bude mít dobrý pocit z toho, že tím, že bude něco konat a dělat, podle toho, co si usmyslí zákonodárci, že mu to přinese nejenom tu přidanou hodnotu, ale i nějaké blaho a něco prostě navíc. Na toto úplně jsme rezignovali. Řešíme to, co se přikáže, zakáže, jaké limity nastavíme, kam ještě můžeš, kam už nesmíš. Úplně vypínáme mozky lidem. Vypínáme mozky lidem, děláme z nich automatické jednotky na placení daní, ze kterých i my tady jim programujeme jejich rozhodování.
Obávám se, že takovouto cestou se vydávat... Je šílená cesta do pekel. Je to jenom otázka toho, kdo bude tím příštím programátorem, tím příštím nosičem a páchačem dobra, použiji termín Jaroslava Kubery, tím příštím hlavním dobrotrusem, který nám bude programovat do těch hlav to, co si máme myslet. Myslím si, že tohle je ideální případ, kdy bychom měli jasně říct: Tady už ta hranice byla překročena. Měli bychom tuto normu jednoznačně zamítnout.
Děkuji.
