Ani Zlínskému kraji se nevyhýbají celostátní problémy se zajišťováním lékařských pohotovostních služeb (LPS). Zlínský kraj pověřil již před lety zajištěním LPS nemocnice a kromě nich ještě na dalších místech v kraji také zdravotnickou záchrannou službu. Podílí se na ní praktičtí a dětští lékaři a zubaři z terénu, případně (a stále častěji) i kmenoví lékaři nemocnic. Ještě pro jistotu uvádím, že LPS nejsou ony “klasické” ústavní pohotovostní služby na odděleních a v ambulancích v nemocnicích, kde slouží lékaři nemocnic a také někteří jejich ochotní kolegové z řad ambulantních specialistů z terénu.
Lékařská pohotovostní služba je každoročně zajištěna podle podmínek a také vztahů v daném místě, nicméně je pravda, že ochota lékařů z terénu pohotovosti sloužit je obecně čím dál menší. Důvody jsou různé, jedním z nich je také stárnutí lékařů, byť paradoxně je to leckde spíše ona starší generace, která se na službách podílí.
Zajištění LPS je o nastavení systému ze strany státu. Stát musí rozhodnout v jakém rozsahu má LPS existovat a stanovit podmínky pro její poskytování. Například, že LPS budou pouze v nemocnicích s tzv. urgentním příjmem. Součástí smluv lékařů se zdravotní pojišťovnou nebo v rámci registrace zdravotní služby může být zakotvena povinnost podílet se na pohotovostních službách za jasně daných podmínek pro obě strany. V současné době existují místa, kde mají pohotovosti velmi malou průchodnost pacientů, (jednotky případů denně), ty bude obtížné personálně udržet, ale současně mají i horší situaci, pokud jde o dostupnost praktického lékaře nebo se nacházejí ve vzdálenějších oblastech. To vše je nutné brát v potaz, pokud se bude LPS v budoucnu redukovat z jiných důvodů než těch, že nebude dost lékařů na to, aby ji pokryli.
Pokud zkolabuje systém primární péče, bude to znamenat zvýšený nápor na zdravotnickou záchrannou službu, urgentní příjmy a na ambulance nemocnic, které jsou už tak přetížené. Stanou se totiž poslední instancí, kde se bude péče zajišťovat, pokud lékaři z terénu nebudou. Což se týká i pohotovostí. Proto skutečně apelujeme na solidaritu mezi všemi zdravotníky se na pohotovostních službách podílet. Kraj k tomu opakovaně lékaře vyzval v souladu se zákonem, který mu k tomu pravomoc dává. Tuto solidaritu ale reálně žádnými příkazy a nebo sankcemi vynutit nelze, tyto pokusy některých krajů už v minulosti neuspěly.
Faktem je, ze čím více lékařů se bude na službách podílet, tím menší bude zátěž na zbývající lékaře, kteří služby slouží. Služby byly odjakživa součástí lékařské profese a takto by měly být i vnímány. Jedním dechem je ale nutné dodat, že je to čas, který tito lidé tráví v práci navíc místo se svými rodinami. Proto by také měl být řádně ohodnocen, což zase souvisí se systémem zdravotního pojištění a financováním zdravotnictví jako celku. Čas je velmi cenná komodita.
Pravidla státem zaručeného systému pohotovostních služeb očekávají kraje již roky velmi naléhavě. Zatím stále marně. Stejné je to s reformou primární péče a zjednodušením výchovy a vzdělávání lékařů, které s tím bytostně souvisí. Pracovní skupině pro reformu primární péče, kterou ministerstvo zdravotnictví po několikaleté odmlce před pár dny opět svolalo, jsem za Asociaci krajů předala požadavek, že celostátní řešení lékařské pohotovostní služby je pro kraje spolu s nedostatkem lékařů jednoznačná priorita. Situace v primární péči se stává postupně neudržitelnou.
