„Máme-li si do budoucna zachovat alespoň základní bezpečnost a prosperitu, pak více než kde jinde leží v jádru Evropy“, bylo určitě silnou emocí. Patří poděkování panu Mitrofanovi, že tuto emoci zprostředkoval i čtenářům Práva.
Každý, kdo totiž jen trochu něco ví o historii a fungování EU a globálních souvislostech, tak také ví, že tato věta skrývá bytostný národní zájem.
Nakonec stačí k tomu znalosti žáka základní školy – vždycky ČR bude 6 x menší než Francie, Británie a Itálie, 4x menší než Polsko a 8 x než Německo. Když si k tomu spočítá, že německá ekonomika je dvakrát výkonnější, pak je zřejmé, že naše ekonomická síla je 16 x nižší než jejich.
Nikdy by německá kancléřka neměla důvod ptát se našeho premiéra, co říká na pravidla pro zdanění piva, ceny operátorů za mezinárodní volání nebo konstrukci společného vědeckého prostoru či ochranu spotřebitele a už vůbec by neměla důvod se s námi dělit o své veřejné finance. Podle pravidel EU se ale ptát musí a musí čekat, až buď český premiér potažmo ČR dá souhlas nebo tam, kde jsme o tom již v referendu rozhodli, že se podřídíme většině na evropské úrovni, získá na svou stranu 55 % zemí EU současně s 65 % občanů. Protože jen v tom případě naše stanovisko může přehlasovat.
Vláda musí podle jednacích řádů obou komor své pozice pro jednání orgánů EU projednat v Senátu Parlamentu a v evropském výboru Poslanecké Sněmovny Parlamentu. Dokonce platí, že dokud se některá z komor nevyjádří ve věci, o které chce jednat, ministři v orgánech EU jednají s tzv. parlamentní výhradou, a tedy nemohou dát za ČR definitivní stanovisko.
Před každou Evropskou radou se domáhám na jednání v Senátu, abychom skutečně projednali, co vlastně ČR bude v EU zastávat, co bude požadovat. Pravidelně se mi dostává odpovědi, že premiér vlastně ještě neví, o čem vlastně Evropská rada bude jednat i přes to, že jednání ER předchází jednání ministerských rad a vždy je k dispozici minimálně komentovaný pořad jednání ER. Opakovaně za sociální demokraty jako členy druhé nejsilnější frakce v Evropském parlamentu nabízím podporu tam, kde se na tom domluvíme.
Dříve premiér Topolánek a nyní Nečas či jeho zástupci se pravidelně vymlouvají, že oni vlastně neví, protože nemají podklad a všechno se řeší až na místě. Před Radou, na které byla přijata Strategie Evropa 2020, se horní komora parlamentu od ministra Vondry dozvěděla, že „tím není třeba se zabývat, protože to se bude ladit ještě dlouho“. V následných měsících však již přišla nařízení a směrnice, které z této Strategie vychází a čeští euroskeptici se opět naprosto neproduktivně pohoršují. Ministr Bendl při projednávání sdělení z oblasti inovací o biohospodářství na moji výhradu, že nám pozici vlády nesdělil, prohlásil, že nám „k tomu nic neřekl, protože si myslí, že máme jiné starosti“. Přitom se jedná o navýsost strategický materiál o potravinové bezpečnosti, od kterého se bude odvíjet spousta dalších opatření, směrnic a směřování evropských financí v dalším rozpočtovém období.
Informace po jednáních ER je v podobném duchu. Podle vystoupení na tiskových konferencích k těmto jednáním to vypadá, jako by Evropu řídil premiér Nečas. Pravda je, že vůči Čechům je nyní pozice „berte nebo nechte být“. S někým, kdo se chová jako puberťák, protože neví co chce a zásadně neguje téměř každý návrh, ať se ho to týká nebo ne, prostě nemá cenu se bavit.
Situace v EU je skutečně vážná. I velké země si uvědomují již delší dobu, že buď spojí síly, nebo v globalizovaném světě propadnou politicky i hospodářsky, což může znamenat nejen konec sociálního smíru a vysoké kvality života v Evropě, ale i návrat nacionalismu a s ním nebezpečí válečných konfliktů. Většina evropských státníků ví, že už není čas přesvědčovat někoho, kdo o spolupráci s nimi nestojí, a bez kterého se obejdou.
Bude jen pláčem nad rozlitým mlékem výstup z konference byznysu o našem místě v EU, pokud nepovede minimálně k tomu, že aktéři zmíněné tiskové konference budou požadovat po vládě, aby se v EU chovala skutečně zodpovědně. Pokud ti, kteří jsou si vědomi souvislostí a dokáží předvídat budoucí vývoj nepodpoří ty politické a občanské síly a politiky, kteří o naše důstojné místo v Evropě dlouhodobě usilují a mají v Evropě kredit.
Platí, že každá politická strana své základní cíle splní. Faktický cíl nejsilnější vládní strany je nepřijetí eura a náš odchod z Evropské unie. Nejen podnikatelé a akademici, ale každý občan by měl v této souvislosti dobře vědět, že to současně znamená náš odchod (tentokrát bez šance návratu, protože dobrovolný) z rodiny civilizovaných zemí a naše politické zařazení někde mezi Ukrajinu a Bělorusko či ještě dále mezi rozvojové země. I to je možný scénář naší budoucnosti. Neměl by o tom však rozhodnout nikdo, kdo k tomu nemá mandát. A ten současná vládní koalice jako nevítěz posledních voleb skutečně nemá.
Alena Gajdůšková
místopředsedkyně Senátu P ČR
členka předsednictva Evropského hnutí v ČR
