Já nesmírně děkuji za otevření tohoto tématu, protože přece jenom ta atmosféra interpelací je daleko klidnější a dá se racionálně bavit o problémech bez ohledu na to, kde kdo sedí. Ten systém z mého pohledu má tři roviny, hlavní tři roviny, kdy ta jedna jakoby je přece jenom víc v gesci Ministerstva financí, a to je výběr zdravotního pojištění různým způsobem, nebo platba za státní pojištěnce, dneska fixovaná zákonem o valorizaci úhrad za státní pojištěnce, což jsou příjmy pojišťoven.

A pak má dvě roviny. Ta první je zdravotní péče, kterou musí pojišťovny svým klientům poskytnout. Pojišťovny odpovídají za to, aby zdravotní péče byla dostupná, aby byla kvalitní. Je to zcela odpovědnost pojišťoven. Mají smlouvy pojištěnci s pojišťovnami. Pokud jim pojišťovna nevyhovuje, mohou ji změnit a stát by měla formou zákonů definovat věci, jako je dostupnost, především kvalita péče, standardizace péče.

A pak jsou tady pojištěnci. Tady je potřeba si říct, že my tu debatu vedeme na úrovni různých zákonů. Vzpomeňme si, tuším, na včerejšek, nebo předvčerejšek, kdy jsme se bavili o milostivém létu, kde část pojištěnců, kteří čerpají péči, tak řekněme neplatí průběžně v těch jednotlivých měsících., čímž vzniká v cash flow těch pojišťoven problém, který se ale odráží ve zpoždění plateb zdravotnickým zařízením, což je menší potíž, ale i soukromým lékařům, což je větší potíž, protože oni nemusí mít ty rezervy a počítají s pravidelnými platbami pojišťoven. Ten systém, Bismarckův systém, a tomu oba - jak paní bývalá ministryně, tak současný pan ministr rozumí dramaticky líp než já, tak ten Bismarckův systém nepočítá s kumulací nějakých větších částek, z kterých by mohla pojišťovna několik měsíců žít, ale počítá s pravidelnými platbami.

A samozřejmě se cyklicky v historii naší země stává, že se ty platby od pojišťoven prodlužovaly, prodlužovaly z objektivních důvodů - mimořádná událost, jakákoliv situace, která je v podstatě neovlivnitelná, byť by vládl Pán Bůh, a i když možná v tom případě ano, a výsledkem je, že pak nastává pnutí mezi plátci a poskytovateli, protože poskytovatelé očekávají pravidelné platby, očekávají pravidelné platby záloh.

Je potřeba si uvědomit to, že v České republice podle odhadů pojišťoven, a ty registry všech pojišťoven zatím nejsou úplně dokonale propojeny, je - a nejsou to tedy cizinci - ale je řekněme kolem 100 tisíc lidí plus minus, kteří z různých důvodů vlastně v tom systému pojištěni nejsou. Jsou to lidé, kteří jsou mimo systém, protože se tak rozhodli, anebo protože se dostali do situace, která je tam dostala, a oni ji nemají zájem řešit. My máme velmi silnou záchrannou síť pro tyto lidi, máme opravdu silnou záchrannou síť, v které v podstatě jsou zachyceni všichni senioři, všichni studenti jakéhokoliv typu škol, jsou v ní zachyceny matky samoživitelky. Ta síť je tady od roku 1989 a nikdy žádná vláda tu síť nějakým způsobem netorpédovala, naopak se ji všechny vlády snaží kultivovat a kultivují. A tady je potřeba říct, že bez ohledu, kdo zrovna je ve vládě, tak tuto síť kultivuje, a to je ta záchranná síť státních pojištěnců.

Jenže nárůst státních pojištěnců, tedy těch, za které platí stát pojištění tím, že přerozděluje daně, tak těch přibývá. Odhady, které byly někdy z roku 2005 - 2006, když byla první debata o tom, jak dále se státními pojištěnci, se pak v roce 2012 změnily a já musím říct, že covid a některé další aspekty dál tu situaci změnily, to znamená ty odhady jsou vždycky pesimističtější a pesimističtější. Současné odhady počtu státních pojištěnců po roce 45 se pohybují někde mezi 70 až 75 procenty. To znamená, 25 procent těch, co by nějakým způsobem platilo pojištění, 70 procent těch, za které bude platit pojištění stát přerozdělením daní.

V podstatě, když tedy neberu - já teď nevím, jak se jmenují takové ty daně, když nakupujete napřímo (?) zboží - tak když nepočítám tyto daně, kdybych počítal jenom tedy řekněme přímé odvody zaměstnanců a zaměstnavatelů, tak vlastně každý z těch, co toto odvádí, bude muset ještě zaplatit zdravotní péči pro další tři respektive čtyři občany, zhruba.

V tomto systému samozřejmě je na jedné straně legitimní očekávání občanů, že budou mít zajištěnou péči, a to se děje, můžu být v různé míře kritizován a každý ministr zdravotnictví je takto kritizován, jak je to s dostupností a tak dál, ale prostě podle OECD jsme vždycky hodnoceni na jednom z předních míst zase bez ohledu na to, kdo je ministryně nebo ministr zdravotnictví a kdo je ve vládě, protože je to prostě historicky takto nastaveno a ten systém vlastně nezkoumá, jestli ten člověk platí nebo neplatí pojištění. To znamená, jinými slovy, jakýkoli občan České republiky, je-li doveden do zdravotnického zařízení, má poskytnutou péči. A je jedno, jestli platí nebo neplatí pojištění, a to i v případě, že vědomě a schválně nechce platit pojištění, nechce být součástí systému, tak v podstatě ta péče, pokud se dostane do situace, že je v ohrožení života, je mu poskytnuta.

Problém je, jak ten poskytovatel péče pak získá úhradu za zdravotní péči a od koho ji má vymáhat, protože u části těch občanů je nereálné platbu vymoci, u části se to děje relativně komplikovaným procesem, který se snažíme zjednodušit a je otázka, jestli nemít nějaký fond pro ty poskytovatele, který by tady toto byl schopen opravdu v mimořádných situacích krýt, ale ten systém s tím počítá a umí to víceméně řešit, neobjevují se v něm kvůli tomu žádné zásadnější excesy.

Nicméně ten systém v tomto směru není dotažený, to znamená, jeden z důvodů, jak chceme dotáhnout ten systém, je novela zákona 48, která je velmi komplikovaná, podle mě jedna z nejkomplikovanějších legislativních novel, je otázka, jestli tam najdeme aspoň na části shodu, ale i kdybychom postupně každé čtyři roky postupnou novelizací a hledáním aspoň částečně ten zákon posunuli a finálně se dostali opravdu k tomu Bismarckovu modelu tak, aby byl plně funkční a nebylo to něco mezi Bismarckovým modelem a modelem státní zdravotní správy, tak si myslím, že by to bylo dobré.

Co ale chci říct? Já nedokážu posoudit, jak je spravedlivé nebo nespravedlivé placení pojistného OSVČ. Na to se necítím povolán, ale mohu říct, že jakákoliv osoba v České republice, OSVČ v jakékoliv pozici, ať je v jakékoliv fázi platby nebo záloh zdravotního pojištění, ať dluží nebo nedluží, vždycky dostane stejnou péči od zdravotnického zařízení, protože to zdravotnické zařízení vlastně žádným způsobem tento aspekt nezkoumá. Zkoumá, jestli má kartičku pojišťovny, a tu má, a i v případě, že tu kartičku nemá, tak stejně je ta péče poskytnuta.

Ten systém zdravotní péče v České republice je nejsociálnější snad v Evropské unii, protože ve většině zemí to takto není nastaveno. A já jsem velmi rád, že ten systém je takto sociální, protože pro ty, co by jim ta péče nebyla poskytnuta, my tady nemáme dostatečně silnou a robustní síť řekněme charitativních zařízení, kde by dárci, kde by bohatí jednotlivci vytvářeli nadace, ze kterých by bylo možné, aby byla placena péče pro ty, co neplatí pojištění anebo nechtějí vůbec v tom systému být, což je v řadě západoevropských zemí a nejen v těch, běžné.

My jsme systém nastavili na absolutní solidaritě, my jsme systém nastavili tak, že poskytovatele zdravotní péče nezajímá, jestli ten člověk platí nebo neplatí. To má samozřejmě svoje minusy, ale rozhodně to nemá minus pro toho, kdo tu péči potřebuje. A to si myslím, že je jeden z velmi důležitých aspektů, na kterém se snad asi všichni shodneme.